Tak kyselou, ovocnou a šťavnatou růžovou věc jen tak nepotkáte (no, ve VINOGRAFu jo). Díky zvláštní charakteristice je možné Schilcher považovat za světově unikátní víno.  Vyrábí se v západním Štýrsku a tvoří až 85% tamní produkce vín. Tato vína z hroznů odrůdy Blauer Wildbacher jsou v západoštýrské vinohradnické oblasti specialitou a označení Schilcher je povoleno použít jen pro tuto oblast. Jako Schilcher lze deklarovat a prodávat jen vína, která obsahují alespoň 85% hroznů odrůdy Blauer Wildbacher a která byla vyrobena výlučně z hroznů ze Štýrska pocházejících.

Přijďte ochutnat (či koupit) k nám do baru. A kdo nemůže nebo nechce, může si aspoň počíst tady. Je to naše oblíbené pití, Schilcher Hochgrail i Schilcher Sekt !

Chcete čuchat k butylkám s kořením, odhadovat druh juice nebo přechutnat 50 vín za den, či si smlusnout na snoubení vín a luxusním menu v restauraci U záboje? Právě pro vás je tu sommelierský kurz.

V propozicích kurzu se slibuje šest dní intenzivního teoretického i praktického cvičení v oblastech vína, vinařství, vinohradnictví, ampelografie, enologie, degustace, servisu a podávání vín. Výuka se týká nejen vín, ale vyučují se destiláty, káva, čaj, čokoláda, sýry a doutníky. Dále praktická degustace více než 200 druhů vín z celého světa, zajímavé exkurse do vinných sklepů či gastronomické exkurse – šest tříchodových obědů a tři čtyřchodové večeře v kombinaci s vínem. Vše pod vedením Ivo Dvořáka (vicepresident Asociace sommelierů ČR, mnohonásobný vítěz sommelirských soutěží ČR, vítěz MS Habanosommelier etc.).

Na závěr se skládají zkoušky (písemný test, degustace, servis vína). Úspěšný absolvent získá, jež získá min. 75% certifikát sommeliera, min. 85% úspěšnosti u všech zkoušek stříbrný hrozen, min. 95% úspěšnosti zlatý hrozen. Vše se odehrává v Domě vína U Závoje. Cena kurzu je 15 tisíc korun českých.

Co se slibuje v letáčcích často bývá ve výsledku spíše zbožným přáním než realitou. Pojďme se podívat jak vypadá realita sommeliérského kurzu ze vnitř zaujatým pohledem jednoho účastníka.

První den kurzu se celkem 13ti účastníkům kurzu Ivo představil jako entuziastický, vtipný chlapík, ohromující znalostmi nejen vín. Nejprve nám naservíroval studijní materiály a přednesl management vinotéky, historii a teorii ampelografie, druhy révy vinné, kategorizaci vín. Hádali jsme jaké koření je ukryté v butylce či jaký juice se skrývá v černé Riedlovce, očichali jsme také vady vína bezpečně ukryté v flakóncích. A to vše jsme stihli před obědem! Samotné menu by zasloužilo delší povídání (přiložím pod text, udělejte si obrázek sami). Na stole nám postupně přistávaly jednotlivé chody české kuchyně vždy doplněných o vína jako demonstrace vhodných snoubení. Ani při jídle nás nenechal Ivo vydechnout a předváděl správnou prezentaci a servis vína hostu na čas (limit tuším 4min 30s na pár pro bílé víno).

Po obědě jsme vyrazili za krásného počasí na vinici sv. Kláry na praktickou ukázku variet Vitis vinifera a jak je odlišit, roubování, několika neduhů a také typů vedení révy. Stejně tak jako některé keře i já jsem byl už trochu „Na hlavu“!

Po návratu do lavic a druhý den jsme probrali nejvýznamnější odrůdy révy, správný popis barev, vůní, chutí vína, principy snoubení s pokrmy a vinařské oblasti ČR. Přechutnali jsme zhruba 40 zástupců našich domácích vín. Bohužel spousta vzorků posloužila jako praktická ukázka vad vína od korku přes oxidázu po síru.

Mezi vzorky zaujaly patří:

• Pinot noir od Krause z Mělníka, 2006, zemské víno. Neříkám, že mi vysloveně chutnal, ale vůně asfaltu v létě, lékárny a kůže. Chuť krve a železné trubky se rzí polité starou rybízovou marmeládou. V dochuti bohužel trochu moc alkoholu.
• Merlot od Moravína z Věstonic, 2005. Temně rudá venózní barva, vůně kořenitá s velkou dávkou černého ovoce, švestek a povidel. Chutná marmeládově s nádechem sladkého koření na punč. Taniny jsou hebké a nasládlé. Krásně dlouhé a teplé víno.
• Ryzlink rýnský Víno Mikulov Sommelier Club, 2008, ps, Hustopeče. Barva nazlátlá, vůně lipového medu i broskví slibuje nějaký zbytek cukru, přesto je v chuti suché s příjemnou kyselinkou. Velmi šťavnatý a vyvážený vzorek.
• Ryzlink vlašský Mikros, 2006, vzh, Perná. Vůně oříšků v medu, chuť typického bohatého, plného vlašáku. Jeden z mála vzorků u kterého jsem tento víkend odmítl plivat.

Utekl jako peníze po výplatě. Krom parádní otvírací párty přinesl i nemálo zajímavých poznatků. Otevřít Vinograf na místě původního vinného baru sebou nese mimo jiné i závazky k původní klientele, které se mnohdy stýská po domácky působící atmosféře.

„Jo jsme tu správně. Určitě, to poznám podle těch dveří… Jste to tu předělali, že jo? Hmmm, no a vína mate stejný? Ne? Jo lepší! Aha. Tak co zkusíme? Co třeba tady ten Binder to neznám. Jo to není vůbec špatný, takový růžový. A tady na stěně ještě něco snad bude, ne? Mapa tady a obrázky támhle, jojo si umím představit. Bych zkusil ještě ten pinot od Lobkowitzů“

Zaznamenal jsem i pár opravdu vtipných objednávek. Jen namátkou:

„Já mám ráda sladký červený víno, máte něco takového?“ Marně přemýšlím čím bych dámě vyhověl. Hlavou mi běží desítky vín a nic. Leda nabídnout kostku cukru mezi zuby a přelívat La Mingou. Uznávám porážku a mezeru v nabídce. Nakonec se ujme růžový Koráb. Hurá. Neselhal jsem úplně.

„Máte taky svařák?“ Bohužel ne, ale rád Vám ho udělám. Dali byste si ho raději z Dornfelderu od Horáka nebo Frankovky z Dobré Vinice.

„Dóbrý ďeň. Máte pólívku v chlébu?“ Nemáme děvóčky, ale mohl bych vám nabídnout víno s chlebovinkou, co vy na to?

„Neuděláte nám něco drobného k zakousnutí k tomu vínu? Tak třeba 500g mísu uzenin- pršut, klobásky a tak a podobně ještě sýrovou.“  Vyvalím oči na čtyř člennou skupinu a mažu do kuchyně.

Tímto vyhlašuji neoficiální soutěž o nejobskurnější objednávku. Vidíte, že laťka byla nasazena slušně vysoko. Kdo mě totálně dostane, objeví se v příštím pokračování Týdenního zúčtování!

Naše vína se čím dál častěji umistují ve všelijakých soutěžích a přehlídkách. Daří se jim prostě. Jakby taky ne – sluníčka je čím dál víc, technologie už máme; otevřený hranice jsou už pár let a tak se jezdíme učit ven a sbíráme zkušenosti.

Možná nejvíc se nám daří v rosé. Růžovky mají totiž mít něco, co v čím dál tím teplejších podnebích Středozemí budou dosahovat hůř a hůř – svěží kyselinku, jiskrnnou vocnost a živost. Potvrdilo se to i nedávno ve francouzském Cannes. Ještě než se tam vydali filmožrouti a Tarantinové ve smokingu lítali z mejdanu na mejdan, odehrála se tam jedna z nejprestižnějších růžových soutěží – Mondial du Rosé.

Dva naši lokálmatadoři tam sebrali zlatou: Vladimír Kašík a Jiří Hort. Vína páně Horta jsou celkem známá věc, jeho stánky na všech přehlídkách a výstavách jsou vždycky obležený davama příznivců. Ale pan Kašík je malovinař a klaretu z Rulandského modrého udělal jenom 600 lahví. Vypravili jsme se za ním s týmem Roseportalu do sklepa a plán zněl jasně – seznámit se, ochutnat, nafotit, natočit, nakoupit pro Hladinku.

Pro rosé jsem zahořel právě díky Jirkovi Hortovi. Potkali jsme se u Honzy Stávka na nějakém rosé večeru a slyšel jsem ho tam mluvit a vysvětlovat, ochutnal jsem a bylo. Tohle je už asi páté nebo šesté rosé, co jsem udělal a zatím asi nejlepší.

Pan Kašík má sklep v Novém Poddvorově a patří do sdružení Císařův vinohrad. To je parta tří lidí, kteří se spojili, aby prodávali víno pod stejnou etiketou. Kromě Kašíka sem patří ještě Václav Mrkva a Pavel Veselský, většina jejich vinic leží v tratích Remíze a Roviny. Výhody sdružení? Nižší náklady, vzájemná kontrola a společný názor na postup při některých viničních pracech. Všichni třeba řežou na jeden tažeň, kde nechávají 6 – 8 oček.

Přijeli jsme sice jenom na rosé, ale nemohli jsme jinak, museli jsme přechutnat všechno. Začali jsme obligátním pohárkem červeného, kterým prý poddvorovští začínají všechny ochutnávky.

Nebojte se, to není vyháněcí sklenka. My tady prostě začínáme vždycky červeným, i když degustujeme jenom bílá.

Většina vín byla v době naší návštěvy asi den na lahvi. Víno ale většinou drželo a žádný sírodivočiny se nekonaly. Projeli jsme celou nabídku a většinou jde o jednodušší, krásně pitelný vína, který nikoho neurazej, ale že bych si je do smrti pamatoval, to asi ne. Jenže v konkurenci výstřelků všeho druhu je víno, který je čistý a pěkně odrůdový vlastně bezva věc.

Když ale dojde na rosé, dojde vám, že to je vlastně Kašíkův styl. To rosé nemá nic navíc, nic namíň. Je prostě krásný, jemný, čistý, svěží. Nikde nic nečouhá, nic nechybí. Paráda. Za 220 korun patří mezi ty dražší růžáky, ale zase nemůžete čekat od finančního poradce, že si nebude uvědomovat svoji cenu. A vzhledem k tomu, že je ho prostě jenom těch 600 lahví, tipuju, že nevydží do prázdnin.

Jsou naše vína lepší a lepší, nebo se horší ta světová?