11. listopadu má svátek Martin. Kromě bílého koně s sebou vozí i nadílku mladých vín. Jako Svatomartinská jsou označována vína z odrůd Müller Thurgau, Veltlínské červené ranné, Modrý Portugal nebo Svatovavřinecké, která projdou hodnotící a zatřiďovací komisí. Protože se ale Svatomartinská vína nesmějí otvírat před 11. listopadem, ochutnává Honza Horešovský a Klára Kollárová Veselé víno Jiřího Horta, které je dělané také z Müllerky a také jako mladé.

Pokud chcete ochutnat mladá vína včetně těch Svatomartinských, stavte se u nás ve sklepě v pátek večer. A když se nebudete chtít strkat, přijďte do Vinografu od středy do neděle. Jen pozor – ve středu otvíráme výjimečně až od půl osmé.

Tým Vinografu se tentokrát vydal do Rakvic k Miloši Michlovskému. Pan Michlovský je nejenom jedním z našich nejúspěšnějších vinařů, ale současně se intenzivně věnuje šlechtitelské práci. I proto chutnáme dvě vína – jedno z tradiční odrůdy Rýnský ryzlink a druhé z odrůdy Laurot, na jejímž vzniku se Miloš Michlovský podílel.

Kromě dvou vín, která můžete ve Vinografu ochutnat celý týden, můžete ochutnat velkou část nabídky vinaře tento pátek (6. listopadu), kdy Miloš Michlovský bude v Míšeňské osobně přítomen a povede tu degustaci. Místa na tuhle akci si můžete rezervovat na www.misenska.cz

Roman Novotný, náš první milý host v nepravidelném cyklu “Létajících sommeliérů” ve Vinografu, byl tak hodný, a napsal o své nedělní zkušenosti zajímavý článek. Doufám, že Vás navnadí a přijdete se podívat na další naše hosty v neděli 5.prosince. Tentokrát budou hned dva, Matouš Ballík a Tomáš Babor (celebrity televize muvi.cz :)), kteří s sebou přinesou nějaký pořádný Barolo. Podrobnosti jsou zatím přísně tajné! Co můžeme prozradit je, že  to bude triumfální zakončení lanýžového týdne, takže se máte na co těšit. Teď už ale zpět k Moravě, Romanovi a vínům z vinařství Pavla Springra… To kdo u nás nebyli, totiž přišli o SVATOVAVŘINECKÉ 1999!

“Flying sommelier” … by Roman Novotný

Pokusný sommelier – tak bych nazval svou první účast v programu létajících sommelierů ve Vinografu. Jak už Jan Horešovský popisoval v upoutávce na akci, ani já jsem rozhodně neměl za úkol naučit se létat, nebo vznášet se nad stoly ve vinném baru. Byl jsem pozván, abych návštěvníkům Vinografu přiblížil jedno z nejzajímavějších a těžko dostupných červených vín v ČR, SKALE 2004 MAGNUM od Pavla Springera z Bořetic.

Toto červené víno z rodinného vinařství z jižní Moravy už dávno pro mě není jen víno na pouhý prodej, ale víno ke kterému jsem si za dobu tří let vybudoval silnější vztah. Je to víno o kterém se dá mnoho večerů diskutovat zda je dobré či ne. Možná proto se popisuje jako kontroverzní víno a to jsou většinou velká vína u kterých se názory zdravě rozcházejí. 

Já v článku nebudu popisovat jaké má víno barvu, vůni, chuť, jak bylo vyrobeno, to jsem vše zodpověděl ve Vinografu. Ale měli jsme opravdové štěstí, když dovozce tohoto vína a zároveň velký znalec moravských vín Petr Marek z českého archivu vín nám poslal jedinečnou ,,pecku” v podobě červeného vína ze stejného vinařství Sprinerů.

Když jsem poprve viděl lahev se zaprášenou a né esteticky vyhlížejíci etiketou na které bylo napsáno Svatovavřinecké 1999, Morava, trať Čtvrtě. Okamžitě jsem byl smířený s tím, že ochutnám další rozkládající se červené víno co připomíná spíše ocet, než víno.

Zase jsem se spálil ( snad ještě několikrát spálím), předsudky o starých vínech z ČR, se mi podařilo poprve odbourat po přechutnání cca 10 vín z 80. a 70. let ze ŠSV Velké Pavlovice.

Víno bylo otevřeno přes jednu hodinu na baru a nikdo nevšímal, skoro se na něj zapomělo. Po nalití do sklenky  byla velice zajímavá, stále sytá, až temě červená barva, která by byla typičtější pro víno do 5 let stáří. Ve vůni bylo znát dlouhé ležení na lahvi, nazrálé ovocné tóny, připomínající sušené švestky, třešně, zavařeniny, marmelády ( bez sladkosti).

Co nás všechny neuvěřitelně překvapilo, možná až zaskočilo, byla silná a stále pracujíci kyselina. Ta pravděpodobně víno udržela v perfektní kondici a víno se tím stalo o 5 let mladší a atraktivnější. Taky se na kondici podílí fakt, že hrozny Svatovavřineckého pochází z vinniční traťě, která v letech 1999 měla 33 let stáří, pravděpodobně čisté a poctivé zpracování hroznů a šetrná práce ve sklepě.

Další víno které vydrželo v čase a ukázalo sílu moravských vinic a poctivou práci vinařů.

Kdo nepřišel do Vinografu ochutnat toto víno, je ochuzen o vzácnou chuťovou zkušenost, protože víno už prakticky neexistuje. Kdo by měl toto víno ve sklepě, doporučuji ho otevřít na vánoční stůl tohoto roku, pravděpodobně lepší už nebude, deset let je život tohoto vína.

Chcete čuchat k butylkám s kořením, odhadovat druh juice nebo přechutnat 50 vín za den, či si smlusnout na snoubení vín a luxusním menu v restauraci U záboje? Právě pro vás je tu sommelierský kurz.

V propozicích kurzu se slibuje šest dní intenzivního teoretického i praktického cvičení v oblastech vína, vinařství, vinohradnictví, ampelografie, enologie, degustace, servisu a podávání vín. Výuka se týká nejen vín, ale vyučují se destiláty, káva, čaj, čokoláda, sýry a doutníky. Dále praktická degustace více než 200 druhů vín z celého světa, zajímavé exkurse do vinných sklepů či gastronomické exkurse – šest tříchodových obědů a tři čtyřchodové večeře v kombinaci s vínem. Vše pod vedením Ivo Dvořáka (vicepresident Asociace sommelierů ČR, mnohonásobný vítěz sommelirských soutěží ČR, vítěz MS Habanosommelier etc.).

Na závěr se skládají zkoušky (písemný test, degustace, servis vína). Úspěšný absolvent získá, jež získá min. 75% certifikát sommeliera, min. 85% úspěšnosti u všech zkoušek stříbrný hrozen, min. 95% úspěšnosti zlatý hrozen. Vše se odehrává v Domě vína U Závoje. Cena kurzu je 15 tisíc korun českých.

Co se slibuje v letáčcích často bývá ve výsledku spíše zbožným přáním než realitou. Pojďme se podívat jak vypadá realita sommeliérského kurzu ze vnitř zaujatým pohledem jednoho účastníka.

První den kurzu se celkem 13ti účastníkům kurzu Ivo představil jako entuziastický, vtipný chlapík, ohromující znalostmi nejen vín. Nejprve nám naservíroval studijní materiály a přednesl management vinotéky, historii a teorii ampelografie, druhy révy vinné, kategorizaci vín. Hádali jsme jaké koření je ukryté v butylce či jaký juice se skrývá v černé Riedlovce, očichali jsme také vady vína bezpečně ukryté v flakóncích. A to vše jsme stihli před obědem! Samotné menu by zasloužilo delší povídání (přiložím pod text, udělejte si obrázek sami). Na stole nám postupně přistávaly jednotlivé chody české kuchyně vždy doplněných o vína jako demonstrace vhodných snoubení. Ani při jídle nás nenechal Ivo vydechnout a předváděl správnou prezentaci a servis vína hostu na čas (limit tuším 4min 30s na pár pro bílé víno).

Po obědě jsme vyrazili za krásného počasí na vinici sv. Kláry na praktickou ukázku variet Vitis vinifera a jak je odlišit, roubování, několika neduhů a také typů vedení révy. Stejně tak jako některé keře i já jsem byl už trochu „Na hlavu“!

Po návratu do lavic a druhý den jsme probrali nejvýznamnější odrůdy révy, správný popis barev, vůní, chutí vína, principy snoubení s pokrmy a vinařské oblasti ČR. Přechutnali jsme zhruba 40 zástupců našich domácích vín. Bohužel spousta vzorků posloužila jako praktická ukázka vad vína od korku přes oxidázu po síru.

Mezi vzorky zaujaly patří:

• Pinot noir od Krause z Mělníka, 2006, zemské víno. Neříkám, že mi vysloveně chutnal, ale vůně asfaltu v létě, lékárny a kůže. Chuť krve a železné trubky se rzí polité starou rybízovou marmeládou. V dochuti bohužel trochu moc alkoholu.
• Merlot od Moravína z Věstonic, 2005. Temně rudá venózní barva, vůně kořenitá s velkou dávkou černého ovoce, švestek a povidel. Chutná marmeládově s nádechem sladkého koření na punč. Taniny jsou hebké a nasládlé. Krásně dlouhé a teplé víno.
• Ryzlink rýnský Víno Mikulov Sommelier Club, 2008, ps, Hustopeče. Barva nazlátlá, vůně lipového medu i broskví slibuje nějaký zbytek cukru, přesto je v chuti suché s příjemnou kyselinkou. Velmi šťavnatý a vyvážený vzorek.
• Ryzlink vlašský Mikros, 2006, vzh, Perná. Vůně oříšků v medu, chuť typického bohatého, plného vlašáku. Jeden z mála vzorků u kterého jsem tento víkend odmítl plivat.

Jsme v Mikulově ve vinařství Volařík a s námi je tu místní enolog Filip Mlýnek. Povídáme si s ním o ročníku, cukrech, kyselinách a tratích, procházíme se provozem a koukáme, jak zrovna přivážejí hrozny vlašáku z Kotelny. Doma ve Vinografu pak ochutnáváme nejen vlašák, ale i rýňák. Obě vína mají zbytkový cukr, ale ani jednomu to moc nevadí, protože ho nádherně vyvažuje pěkná kyselnika.
Pokud se teda považujete za milovníky suchých vín, pojďte ochutnat i ta sladší, která vám budou lahodit na pohárky a hrát úsměvem. U Volaříků umějí.

Pražáci jsou pakáž. Asie pro ně začíná už za Průhonicema, divočina za Pohořelcem a Morava je pro ně to místo, kudyma táhli lovci mamutů po cestě do středočeský kotliny. Štorchova óda na život v přírodě dokonce začíná právě takhle: Morava je krásná země. A plná slunce.

Hektika, která je městu vlastní skrze tramvaje a vrážení davu do davu, se do Pražáků na výletě za vínem promítá tak, že jejich časový plány jsou absolutně nerealizovatelný. Ne že by narážely na neschopnost vlastní organizace času. Narážej ale na pohostinnost Moraváků, která se nedá odmítnout, ani přežít bez silnýho ataku na játra a spánkový hodnoty.

Pár dní z předminulýho týdne jsme s Klárou strávili na Moravě natáčením materiálu pro další videoepizody. Sluncem zalitý vinice se hemžily vinobraním a člověk už si pomalu neměl co sundat, jak to pálilo. Procházení bylo ale pod tlakem koncepce zasazený do latě jak časový pásma v tichomoří a někdy jsme si připadali až jako japonský turisti na výletě Evropou. Je čtvrtek odpoledne, takže to budeme určitě v Paříži.

Sešli jsme se v Mikulově; Klára přijela s opuchlým nosem od rýmy a notesem, ve kterým byly návštěvy vinařství nalinkovaný s přesností na desítky minut. Jak je to plánování ošemetný jsme zjistili hned po příjezdu do Rakvic k velkému M. Pan Michlovský a jeho obchodní oddělení se nám pověnovali tak mile, že jsme tam museli zůstat přes noc. Rovněž nerozvážně jsme měli na další dopoledne naplánovánu cestu Mádl – Horák – Ševčík – Stávek. To prostě nešlo stihnout.

Nestihli jsme návštěvu Mikrosu. Chtěli jsme se projít po Železný, Kotelně, Ořechový hoře a tak, ale naše plány kolidovaly s plánama vinařství a když se sbírá, jde i promo stranou. Zastavili jsme se ale u Volaříků, kde technologuje Filip Mlýnek, nástupce pana Peřiny právě v Mikrosvínu a ochutnali jsme pár Vlašáčků ze slavných tratí. Něco z tohodle vinařství asi ochutnáte příští týden. Miloš Michlovský je kapitola sama pro sebe a kromě toho, že jsme s ním obešli asi dvacet hektarů vinic a asi deset hektarů jeho provozu, domluvili jsme i degustaci ve sklepě v Míšeňský. Brzy dáme vědět přesný datum.

Pan František Mádl si postěžoval na horko a sucho, který na Moravě panovalo takřka celý léto. Následkem toho možná letos nebudeme mít jakostní vína, ale jenom pozdní a ještě pozdnější výběry z kdovíčeho. Vzal nás kromě svých vinic taky na Coteaux Pelluic, aby nám ukázal tu záplavu mušliček v řepařský půdě.

Kdybyste se náhodou dostali do Bořetic, uvidíte před vinařstvím Stapleton-Springer spoustu nových květináčů. Jsou to dubové sudy typu barrique od renomovaných francouzských výrobců. Jara Springer je všechny vyházel a od této chvíle vinifikuje v plastu. Nechal se dokonce slyšet, že nechápe, co ho to kdy napadlo, cpát víno do dřeva.

No a pak Klára vyrazila domů, kde ji čekala nějaká degustace a já se vydal do Němčiček posbírat si nějaký hrozny, abych si letos mohl udělat vlastní víno (možná pamatujete, jak skončil můj loňskej pokus). To mi teď bublavě kvasí ve sklepě a naplňuje dům burčákovou atmoškou a vždycky, když tam přijdu, vytane mi ta Morava na mysli. Prostě jsem si kus tý její vůně vzal domů a díky tomu se teď snad budu míň stresovat, míň plánovat a míň hektičit. Čert vem ujetou tramvaj, že jo.

Zlatý, a přece s ním nezaplatíš.
Tekutý, a přece se jej nenapiješ.
Lepí, a přece se nepřilepí.
Trochu na lžičku život osladí.

Na Vinografu máme další specialitku. Je jí med od mého otce – Jana Kameníka. Tedy je od jeho včel, ale o tom až za chviličku. Můj otec své včely miluje. Zapomeňte na ochranné obleky, kukly, rukavice a podobné pomůcky. Můj otec chodí ke včelám v montérkách a nátělníku. Nikdy není oteklý. Včelaří už třicet let a žihadla ho nějak přestala zajímat. Když mají včely obzvláště špatnou náladu, večer si žihadla z víček a rtů vytahá a natře jodem. Ale to se moc často nestává. Jak jsem řekl, můj otec včely miluje a ony milují jej.

Neodpustím si paralelu s výrobou vína. Stejně tak jako vinař už z jara začíná ošetřovat svůj vinohrad, postupem léta stříká, vylamuje, zastrkuje, sečkuje a pak očekává úrodu, kterou musí sklidit a zpracovat, i můj otec pečuje o své včely. Ošetření proti nemocem, přikrmování, čištění a spravování úlů, kontrola matek, plodu a pak vytáčení – onen vytoužený okamžik. Můj otec pro své včely žije, a to je poznat na výsledném produktu. Jeho med je čistý. Ne čistý ve smyslu purifikace chutě a vůně, tak jak se s tím můžete setkat u medu z obchodů, který má s tím naším medem pramálo společného. Je čistý ve smyslu přírodního procesu získávání medu, šetrným a láskyplným zacházením se včelami, pečlivým výběrem polohy umístění úlů. Je v něm slunce z hořícího léta na Jižní Moravě, voda kterou si včely sami mění k obrazu svému. Je v něm vůně rozkvetlého akátu i třešně. Med je většinou směsný, i když jednou kvete víc akát, podruhé řepka. A jejich tóny se v té které snůšce více projeví.  

U nás ve Vinografu med podáváme k sýrům, se nimiž tvoří skvělý kontrast: sladkost – slanost. Pokud ale budete chtít ochutnat jen tak, klidně si řekněte – dáme kousek tekutého zlata každému.

Tým Vinografu se vydal do Boleradic, kde vinaří dva bratři. Marek a Petr Korábovi nejenže tu dělají krásná vína, ale navíc se cíleně zaměřují na staré vinohrady a jejich záchranu. Starý totiž vinohrad často dává zajímavější vína, protože kořeny révy se umí prodrat velmi hluboko do země. Vína od Korábů jsou opravdovým požitkem pro fajnšmekry a nadšence a vy dvě z nich (Frankovku a Veltlínské zelené) můžete tenhle týden ochutnávat ve Vinografu.

Kromě toho zkoušíme nový přehrávač Viddler, který nabízí indexování jednotlivých vín jednoduchým tagem. To se časem ukáže jako důležitá věc, protože vína, která budeme dávat do bedýnek, budeme tagovat a přímo na ně odkazovat. Dejte nám vědět, jak se vám to líbí.

S kamerou jsme se vypravili do popického vinařství Sonberk. Krásnou budovu od Josefa Pleskota jsme si prohlédli s enologem Oldou Drápalem a ochutnali mladá vína z tanku. Doma ve Vinografu jsme pak ochutnali tři vína z řady Velký Sonberk. Sauvignon, Rýnský Ryzlink a Pálava ze Sonberku jsou výborným dokladem toho, že se na Moravě dělají krásná vína.
Vy je můžete ochutnat od pondělí do pátku ve Vinografu. V pondělí na vás za barem čeká Ondra Kopička, v úterý Klára Kollárová. Těšíme se na vás.

Jedna z nejhorších věcí na světě (kromě trpaslíků, samozřejmě), jsou předsudky. Třeba když máte pocit, že malej bagr umí udělat jenom malou díru nebo že z jednoho mraku může pršet jenom omezeně dlouhou dobu. Předsudky ve víně jsou taky zrádný a nejvíc vám daj na frak při slepý degustaci. To, co normálně obcházíte obloukem, na slepo klidně prohlásíte za vrchol všehomíra a naopak – leckterá biodynamická frajeřinka vám chutná asi jako praseti čalamáda.

Pak tu máme předsudky vůči vinařům obecně. Nejvíc toho naděláme okolo masovosti produkce, nejvíc dštíme na ty, kdo prodávají svoje vína v supermarketech.

Strašně jsem se těšil, že pana docenta Michlovského poznám osobně na Růžování. Bohužel, zájem o akci ze strany veřejnosti nebyl, takže Růžování šlo do kopru a vidina seznámení se zajímavým člověkem taky. Představit reprodukovaně nám ho musel až obchodní ředitel firmy, pan Miroslav Majer, ke kterýmu jsme zašli na degustaci. Vybírali jsme něco pro Vinograf - hlavně jsme chtěli přechutnat levnější vína z řady Latitude 49 – to když přijde někdo, kdo nad vínem nechce moc přemýšlet, ale má mu chutnat.

Jenže nabídka firmy má dneska 150 položek a když čekáte, že půjdete za půl hodiny domů, tak jste vedle jak ta jedle. S Latitude se skutečně začalo (je to nejlevnější řada, většinou v kabinetu, s MOC kolem stovky) a líbil se nám z ní Vavřín, milá ovocná věc, splňující přesně svůj účel. Naopak celkem zklamala Müllerka a Sauvignon – obě láhve působily trochu utahaně a rozhrkaně. Podobně na tom byl i Vlašák – ten měl pěknou kyselinku, ale tělo nějaký rozhádaný. Asi jsme se netvářili moc mile, protože v zápětí před náma přistál Vlašák z řady Premier, což je řada nejvyšší. Tady konkrétně šlo o výběr z bobulí z roku 2006, prokvašený do sucha, takže bratru 15% alkoholu a žádný jednoduchý pití. Znatelně botrytická věc, plná a mohutná, vpravdě dekadentní a opulentní, stejně jako cena (kolem tisícovky).

V krasojízdě se pokračovalo Chateau Dowina, což je řada, která zrála na bariku. Vavřinec 06 kombinuje ovocnost odrůdy s hebkostí taninů ze dřeva (pěkný zástupce odrůdy, ale doma bych si to asi neotevřel) a Frankovka voní po čínský továrně na hračky. Už jsem se chtěl samolibě usmívat, že ty předsudky tak nějak fungujou, ale pak přišly ty šišky.

Schovaly se totiž potvory do řady Vinum Palaviense, což je označení pro modely z okolí Perné, které těží z parádního podloží svahů Pálavy. Moc příjemně naladilo Charodnnay 06 svojí oříškovou zmrzlinoidní ovocností a dorazila nás trojka dvou Ryzlinků a jednoho Veltlínu. Rýňák 07 VZH je opravdu skvělá věc, plná plynu a země, vody a laků, žampiónů a podhoubí. Stejně povedený je i ročník 03, ten ovšem ještě prohlubuje nazrálost a podtrhuje krásná zlatá barva. Musel jsem smeknout, protože společně s nedávno chutnaným Chateau Béla to byl jeden z nejpovedenějších ryzlinků za poslední dobu.

Vrchol přesto přišel až potom, a to s Veltlínem. Pokud taky razíte teorii, že Veltlín nemá už o Vánocích být na světě, doporučuju vám ochutnat Veltlín 02, který se onehdá ve Vídni probojoval mezi 200 nejlepších vín světa. Nechápu, ale souhlasím.

Mírně kuriózní na posledních třech vínech, který mě uvedly do extáze, je to, že všechny tři kvasily i zrály v tokajským sudu bez vypálení. Jak by vypadaly bez doteku dřeva, je těžko říct. Ale ten dotek se netýká vanilky a kouřovosti, která leze z toastingu. Jen komplexity, kterou nějak naberou, aniž by to huntovalo vůni a chuť.

No a tady udělal pan Majer chybu. Asi jedinou, protože je to vynikající obchodník. Pustil nás totiž na červený. Tři Pinoty, který nám naservíroval, byly všechny super, ale chtít je nějak analyzovat a pokračovat ke Cabernetům, bylo asi jako vyjít po parádním filmu z kina a hned jít na něco jinýho. Kdepak, musíme se stavit ještě jednou, protože je třeba vychladnout, zpracovat informace, vyladit se do normálu a zase začít fungovat.

Celkem vzato – předsudky tak nějak samovolně padly a vína tajemného Em tenhle týden dovezou do Vinografu. Stavte se – nejlíp v pátek, kdy budu osobně za barem rád si s váma o nich popovídám.

Kolik filmů zvládáte za večer?

V Čejkovicích je kopeček, na kopečku domeček, v tom domečku stolečky, na stolečkách skleničky. Problém je, že tam nejsou lidičky. Znáte ten pocit, když něco nefunguje a vy nevíte proč? Můžete se zvencnout, protože nevidíte chybu a ono se to netočí, nelítá to, nehraje to, prostě to nejde. Vypravil jsem se za Yaxim do Čejkovic, zjistit, v čem to vězí.

Koncept

Dvanáct let vařil René Bárta v luxusní restauraci nedaleko Mnichova. Dost se naučil, dost toho ochutnal. Pak se rozjel zpátky do rodné vísky a otevřel si tu restauraci. Jejím cílem je obohatit jedno z center našeho vinařství o kuchyni na úrovni. Alfou a omegou je tu čerstvost surovin, kvalita zdrojů, chápání hosta jako entity ve své jedinečnosti. Vedlejším efektem je samozřejmost jako párování jídla s místními víny, spolupráce s místními vinaři a tak. Tady ale romantika končí. Hospoda totiž nemá dost hostů.

„Místním je to drahé, přespolní o nás nevědí. Tady se čeká, že jídlo v restauraci je řízek přes půl talíře a ta obloha, hranolky, tatarka a konec. Když to člověk nedostane, tak mu to nevoní. Pořád čekám, že lidi přestanou jíst ty obludnosti, co jim servírují v hospodách a budou trochu hledat jídlo a jeho podstatu.“

Něco tomu chybí. Asi promo.

Chvíli si povídáme o propagaci a ukazuje se první zádrhel. Nezbyly na ní totiž peníze. Jenže to je ve chvíli, kdy vaše zákazníky mají tvořit hlavně Pražáci nebo Brňáci jedoucí za vínem, trochu problém. Upřímně řečeno, kdyby Yaxi občas nekomentoval moje výplody na Vinografu, jeho přítomnost a aktivity by mi i navzdory lásce k vínu asi unikly.

„Teprve teď mám pocit, že se trochu obrací vítr. Ono se to zdá jako maličkost, ale uvědomte si, co udělal s vnímáním lidí třeba pořad pana Pohlreicha Ano, šéfe. Najednou začíná růst poptávka po kvalitě, lidi se zamýšlejí nad tím, proč má jídelníček dvacet stran a přesto si z toho nějak nemůžou vybrat.“

Dostali jsme (ve čtyřech) na ochutnání dva chody z degustačního menu. Prvním byl studený kuřecí salát s karí a řapíkatým celerem, pro který se kuřecí kousky macerují přes noc v balzamiku, aby dostaly šmrnc. Druhý chod byla chuťovka z kachních jater obalených ve slanině, to celičký na lístku salátu s jemně pikantní zálivkou. Kuřecímu salátu by se možná dalo vytknout, že celer působil trochu rušivě svojí velkokouskovostí, jako milovník Indie bych zvážil taky výrobu vlastního karí. Jatýrkům se nedalo vytknout nic.

„Dnešní cíl? Najít obchodního partnera. Jsem naplno položený v jídle a ve víně, jenže mi dochází, že aby se Zlatý kopeček zvednul, musí nastoupit promo. Na to už mi ale nezbývá ani čas, ani energie a finance.“

Co s tím?

Zdá se mi, že by měl stačit ten správnej buzz. Prostě slovo ulice, který se roznese mezi lidma tak, aby kdo pojede tímhle směrem, se tam stavil na večeři. První krok – testing – už mám já osobně za sebou a je jasný, že se sem budu rád vracet. Z Čejkovic je to totiž kousek víceméně kamkoliv a místo, který má takovouhle atmosféru a kde se dobře jí a pije, je v rámci Moravy tak trochu balzámem na duševní žaludek.

Byli jste tam už?