I Vinograf má své dny. Nemyslím ty běžné, kdy se nic zvláštního neděje, a my se pouze snažíme přijít na kloub, proč je bar jednou ve znamení nejvýše dvou špitajících si hostů hřejících se celý večer v koutě u topení a srkajících dvě zteplalé decky vlašáku, a proč jindy nestačí ani věšák na kabáty, ani počet židlí, ani myčka na sklo a obsluha celý večer “plave” jako v rybníku.

A pak jsou dny, kdy sobě (a snad i vám) prostě uděláme malou radost. Takové dny si pak snažíme protáhnout jak jen to jde.  A tak teď máme perníčkové období. Zima je vlezlá a lepší to prozatím nebude. Voňavá a hřejivá potěcha tak určitě přijde vhod.

Ochutnávat je jako objevovat novou krajinu, poslouchat hudbu nebo vracet se do dětství ve vzpomínkách.

Když mi Klára poprvé říkala, že budeme mít na baru lanýže, strašně jsem se těšil, až je ochutnám. Kaviár, stará vína, plesnivé sýry a lanýže… Vždycky jsem si říkal, co na nich těm prasátkům tak lahodí. A byl to přímo epesní zážitek. Všechno od dubového hájku, přes jemnou houbovitost, až po delikátní hliněný koneček. Cítíte Piemont. Ale to není všechno. Prostě je to lanýž. Když se mě pak maminka ptala: „Jak ty lanýže chutnají?“ Zjistil jsem, že to těžko dokážu popsat. „To bys musela ochutnat.“, vyhrkl jsem. Chuť se prostě popsat nedá. Lze se k ní slovy přiblížit, ale zažít je tisíckrát víc.

Jednou měl můj učitel na hodině krevetový sendvič. Zeptal jsem se ho: „Jak chutnají krevety?“ Říká mi: „Krevety chutnaji jako krevety. Stejně tak kuře chutná jako kuře! Jak bys popsal někomu chuť kuřete?“ Jde to těžko, sami si to zkuste…A o to nám v baru jde. Abyste si mohli ochutnat lanýže, lokši s pečienkou nebo třeba domácí akátovo-lipový med a ořechy v něm namáčené.

To, co platí u našich gastro specialitek, platí u vína dvojnásob. Ne, dvojnásob je málo, platí to alespoň tisícinásob. Máte rádi hutné červené víno? Křupavé mladé ročníky? Itálii? Sladkobolné nekonečno? Pokusíme se s vámi vybrat. Ne vždycky to vyjde napoprvé. Někdy je to druhé víno, někdy až sedmé. Ale my chceme tu cestu s Vámi podstoupit, bavit se o tom, co máte rádi. Nemusíte mít strach, účtenka nebude vypadat jako ta, kterou platíte letos v zimě za plyn. Bude úplně prázdná, pokud selžeme a nic pro Vás nevybereme. To se ale, díky Bohu, stane jen málokdy. Nerad bych parafrázoval právě onen reklamní slogan, však víte to o výběru, a jak každý bude spokojen. Je to ale náš prvotní cíl, tak proč ne – „U nás si vybere každý!“

Pointa je jasná. Možná byste chtěli ochutnávat, ale bojíte se, i když nebudete muset platit. Nebo je Vám to jen hloupé, stydíte se. Téměř pokaždé když se zeptám, nechcete něco ochutnat?, díváte se stranou a říkáte: „Ále, né, já jsem doma jedl,“ Nebo,„děkuji.“

Aby nebylo dost klišé – já mám své hosty rád. Ke každému, kdo překročí práh baru, mám hned od začátku zvláštní vztah. Ať je to pán, který požádá jen vodu na zapití prášku nebo je to člověk, který si se mnou hodinu povídá a utratí u nás fůru peněz. O to totiž nakonec nejde. Jde nám o to, aby toho všichni ochutnali co nejvíc. Aby Vás to bavilo, a třeba jste si to dali příště zas. Jenom tak bude náš bar Váš.

Zlatý, a přece s ním nezaplatíš.

Tekutý, a přece se jej nenapiješ.

Lepí, a přece se nepřilepí.

Trochu na lžičku život osladí.

Na Vinografu máme další specialitku. Je jí med od mého otce – Jana Kameníka. Tedy je od jeho včel, ale o tom až za chviličku. Můj otec své včely miluje. Zapomeňte na ochranné obleky, kukly, rukavice a podobné pomůcky. Můj otec chodí ke včelám v montérkách a nátělníku. Nikdy není oteklý. Včelaří už třicet let a žihadla ho nějak přestala zajímat. Když mají včely obzvláště špatnou náladu, večer si žihadla z víček a rtů vytahá a natře jodem. Ale to se moc často nestává. Jak jsem řekl, můj otec včely miluje a ony milují jej.

Neodpustím si paralelu s výrobou vína. Stejně tak jako vinař už z jara začíná ošetřovat svůj vinohrad, postupem léta stříká, vylamuje, zastrkuje, sečkuje a pak očekává úrodu, kterou musí sklidit a zpracovat, i můj otec pečuje o své včely. Ošetření proti nemocem, přikrmování, čištění a spravování úlů, kontrola matek, plodu a pak vytáčení – onen vytoužený okamžik. Můj otec pro své včely žije, a to je poznat na výsledném produktu. Jeho med je čistý. Ne čistý ve smyslu purifikace chutě a vůně, tak jak se s tím můžete setkat u medu z obchodů, který má s tím naším medem pramálo společného. Je čistý ve smyslu přírodního procesu získávání medu, šetrným a láskyplným zacházením se včelami, pečlivým výběrem polohy umístění úlů. Je v něm slunce z hořícího léta na Jižní Moravě, voda kterou si včely sami mění k obrazu svému. Je v něm vůně rozkvetlého akátu i třešně. Med je většinou směsný, i když jednou kvete víc akát, podruhé řepka. A jejich tóny se v té které snůšce více projeví.  

U nás ve Vinografu med podáváme k sýrům, se nimiž tvoří skvělý kontrast: sladkost – slanost. Pokud ale budete chtít ochutnat jen tak, klidně si řekněte – dáme kousek tekutého zlata každému.

Nádherný barokní zámek Schloss Halbturn se nachází  v dosahu císařského kočáru Marie Terezie, ba co více, nachází se přesně na obrátce kočáru jejího veličenstva. Zdejší vinice poskytovala už v dobách dávných natolik krásná vína, že se na dvůr císařský dodávala. To a mnoho dalších zajímavostí se dozvídám od zástupce vinařství Schloss Halbturn pana Aumüllera, který nám vinařství představuje. Oblast Burgenland se vyznačuje několika specifickými vlastnostmi. Předně Nesiderské jezero pracuje jako akumulátor, jež v noci vyzařuje teplo (to např. zabraňuje úspěšnému pěstování ryzlinku, jež potřebuje chladné noci). Dále samozřejmě ochranný vliv Alp a velmi nízká nadmořská výška.

Degustaci jsme počali svěžím veltlínem Koegnigsegg Velt 1. 2008 zelenkavé jiskrné barvy. Oproti klasickému veltlínu např. z Kamptálu cítím více jablek (prý Golden Smith) a pro veltlín povinné citrusy, nicméně méně bílého pepře na špičce jazyka. Lehce minerální.

Imperial Weiss je kupáží Chardonnay 2006, které leželo na kalech a zrálo 11 měsíců v novém barikovém sudu a Savignonu vyrobeného klasickou cestou (fermentace v nerezu a dozrávání 8 měsíců v použitém barikovém sudu), jež poskytl vínu kyselinku a svěžest. Víno má sytou nazlátlou barvu a tvoří pomalu stékající slzy. Vůně je velmi intenzivní, plná nasládlých broskví, angreštu, sladkého koření a kouře. Nemohu se dočkat prvního doušku, ale vůně se stále mění kroužením skleničky a nenechává mě usrknout. Jedním z mála vín, které nemám rád je barikované CH z nového světa, tudíž mám i drobné obavy z chuti. Ty se rozptýlí v okamžiku, kdy se mi rozběhne po jazyce koncert chutí začínající broskvemi, angrešty, poté máslovými hruškami a v předlouhé dochuti decentní tousty s máslem. S takovou skleničkou bych se dokázal mazlit celý večer. Dokáži si představit, jak umí krásně doprovodit mladé jehněčí.

Sero 2007 je zvláštní jméno pro rosé z typické rakouské odrůdy Zweigeltrebe. Barva je tmavě růžová lososová, vůně jahůdky a maliny a trošky koření. Chuť je osvěžující, mírně perlivá a plná malinové šťávy a jahod. Moc se mi líbí jako bazénové nebo grilovací pití, nicméně moje chuťové pohárky se stále opájejí předchozím vzorkem.

První červené Zwei 1 2007 je ze stejných hroznů jako rosé, tedy 100%  Zweigeltrebe. Z přednášky Jakuba Krále plné emocí se dozvídám, že víno leželo po 12 měsíců na velkých použitých dubových sudech. Barva tmavého granátu, vůně švestek a povidel po chvíli černých třešní. Chuť následuji vůni tzn. kupa tmavého ovoce od švestek až po ostružiny s trochou příjemné kyselinky.

Následně jsme chutnali 100% Pinot Noir 2006 jehož hrozny byly ručně sbírány a vybírány byly jednotlivé bobule. Víno dozrává 13 měsíců v nových barikových sudech z Burgundska. Barva jasně prozrazuje klasický třešňový pinot s lehce nazrálými okraji. Na nose cítím třešně s kořením. Chuť je krásně uhlazená nasládlá taninny jako černé třešně srdcovky s trochou koření. Dochuť je nesmírně dlouhá a zprvu se bojím napít znovu, abych neporušil tu úžasnou chuť. Láhev je uzavřena screwlockem, přesto se marketingový ředitel vyjadřuje pozitivně k možnosti archivace.

Imperial Rot je kupáží Cabernet Sauvignon – Frankovka – Merlot – Cabernet Franc.

Pán Král při popisu tohoto skvostu poskakuje před námi se sklínkou v ruce. Jeho nadšení pro Imperiální červené nezná mezí a já začínám mít obavy o čistotu jeho košile. Víno ve sklínce roztáčí velmi vášnivě. Nos má téměř na dně sklínky a má k tomu dobrý důvod. 15 měsíců na bariku z 50% nových. Barva je opět velmi temná až nafialovělá po merlotu hádám. Na nose miluji krásný komplex sladkého koření podepřený a švestkových povidel. V chuti mi vystupuje ze všech zastoupených odrůd nejvíce švestkový merlot, ale pan Aumüller mi později prozradí, že předpokládá vrchol vína za 10 let ( tomu odpovídá i korek). Tou dobou už půjde do popředí frankovka a víno se stane ještě komplexnějším.

Mě osobně a mé srdce si získal pinot. Jak poznamenal pan Aumüller, člověk ho miluje nebo nenávidí. Já se řadím od teď do první skupiny. Nevěřil jsem, že Rakousko umí taková červená vína. Kdo chce poznat kouzlo Burgenlandu ať se podívá na ,http://www.invinotrading.sk/?go=podmienky&lng=1 .

Utekl jako peníze po výplatě. Krom parádní otvírací párty přinesl i nemálo zajímavých poznatků. Otevřít Vinograf na místě původního vinného baru sebou nese mimo jiné i závazky k původní klientele, které se mnohdy stýská po domácky působící atmosféře.

„Jo jsme tu správně. Určitě, to poznám podle těch dveří… Jste to tu předělali, že jo? Hmmm, no a vína mate stejný? Ne? Jo lepší! Aha. Tak co zkusíme? Co třeba tady ten Binder to neznám. Jo to není vůbec špatný, takový růžový. A tady na stěně ještě něco snad bude, ne? Mapa tady a obrázky támhle, jojo si umím představit. Bych zkusil ještě ten pinot od Lobkowitzů“

Zaznamenal jsem i pár opravdu vtipných objednávek. Jen namátkou:

„Já mám ráda sladký červený víno, máte něco takového?“ Marně přemýšlím čím bych dámě vyhověl. Hlavou mi běží desítky vín a nic. Leda nabídnout kostku cukru mezi zuby a přelívat La Mingou. Uznávám porážku a mezeru v nabídce. Nakonec se ujme růžový Koráb. Hurá. Neselhal jsem úplně.

„Máte taky svařák?“ Bohužel ne, ale rád Vám ho udělám. Dali byste si ho raději z Dornfelderu od Horáka nebo Frankovky z Dobré Vinice.

„Dóbrý ďeň. Máte pólívku v chlébu?“ Nemáme děvóčky, ale mohl bych vám nabídnout víno s chlebovinkou, co vy na to?

„Neuděláte nám něco drobného k zakousnutí k tomu vínu? Tak třeba 500g mísu uzenin- pršut, klobásky a tak a podobně ještě sýrovou.“  Vyvalím oči na čtyř člennou skupinu a mažu do kuchyně.

Tímto vyhlašuji neoficiální soutěž o nejobskurnější objednávku. Vidíte, že laťka byla nasazena slušně vysoko. Kdo mě totálně dostane, objeví se v příštím pokračování Týdenního zúčtování!