Máme rádi vína pana Leoše Horáka z Vrbice, protože jsou pěkná. Ortodoxní vyznavači natur produkce panu Horákovi sice vyčítají jeho moderní styl, ale nenechme se zviklat. Jsou čistá, voňavá, moderní a kvalitní. Ostatně, máme je v baru tak si je přijďte vyzkoušet.

Pěkné je i vinařství, ve kterém pan Horák vína tvoří, úžasná je Vrbická sklepní enkláva, kam rozhodně doporučujeme se vydat podívat. Na to všechno a i do sklepa, kde pan Horák obvykle svá vína ve Vrbici rozlévá, se pojďte podívat s námi:

Tým Vinografu se tentokrát vydal do Rakvic k Miloši Michlovskému. Pan Michlovský je nejenom jedním z našich nejúspěšnějších vinařů, ale současně se intenzivně věnuje šlechtitelské práci. I proto chutnáme dvě vína – jedno z tradiční odrůdy Rýnský ryzlink a druhé z odrůdy Laurot, na jejímž vzniku se Miloš Michlovský podílel.

Kromě dvou vín, která můžete ve Vinografu ochutnat celý týden, můžete ochutnat velkou část nabídky vinaře tento pátek (6. listopadu), kdy Miloš Michlovský bude v Míšeňské osobně přítomen a povede tu degustaci. Místa na tuhle akci si můžete rezervovat na www.misenska.cz

Tým Vinografu se tentokrát vydal do Pavlova, kde se usadil zajímavý člověk. Pan Georgios Ilias byl původně vášnivým rybářem, lovícím ve vodách Novomlýnských nádrží. Jejich okolí mu učarovalo tak, že se rozhodl si tu najít trvalejší místo. Jakmile se ale seznámil s místním životem, s lidmi a vínem, vyrašila v něm myšlenka stát se vinařem a přijmout to jako profesi i poslání.
Jak si usmyslil, tak učinil a tak od roku 2005 jsou na trhu jeho vína. Ochutnali jsme dvě z nich – Pinot Gris a Modrý Portugal a došlo nám, že ačkoliv pan Ilias nedělá víno dlouho, svou intuicí a citem překonal léta praxe a náskok mnohých z těch, kteří vyrábí víno celý život.

Pár kilometrů od Prahy, tam, kde se Labe zařezává do Českého středohoří, leží Velké Žernoseky. V místním zámku sídlí vinařství, které vede pan František Kupsa a dělá tady jedna z nejzajímavějších českých vín. Terroir, se kterým tu pracují, není nepodobný slavným polohám v údolí Rýna nebo Mosely. Daří se tu Ryzlinku, Pinotu i dalším odrůdám.
Vypravili jsme se tam s kamerou a laskavý hostitel nás kromě vinic protáhl i sklepeními zámku, která jsou přes sedm set let stará. Po návratu do Vinografu jsme pak tři z vín ochutnali a vy si na ně celý tenhle týden můžete zajít.

A kdybyste snad neměli cestu kolem nebo kdyby vám vína chutnala tak, že zatoužíte je mít doma, koukněte se na náš bedýnkový projekt. Výběr z vín, která ochutnáváme, totiž můžete dostat každý měsíc domů.

Tým Vinografu se vydal do Boleradic, kde vinaří dva bratři. Marek a Petr Korábovi nejenže tu dělají krásná vína, ale navíc se cíleně zaměřují na staré vinohrady a jejich záchranu. Starý totiž vinohrad často dává zajímavější vína, protože kořeny révy se umí prodrat velmi hluboko do země. Vína od Korábů jsou opravdovým požitkem pro fajnšmekry a nadšence a vy dvě z nich (Frankovku a Veltlínské zelené) můžete tenhle týden ochutnávat ve Vinografu.

Kromě toho zkoušíme nový přehrávač Viddler, který nabízí indexování jednotlivých vín jednoduchým tagem. To se časem ukáže jako důležitá věc, protože vína, která budeme dávat do bedýnek, budeme tagovat a přímo na ně odkazovat. Dejte nám vědět, jak se vám to líbí.

S kamerou jsme se vypravili do popického vinařství Sonberk. Krásnou budovu od Josefa Pleskota jsme si prohlédli s enologem Oldou Drápalem a ochutnali mladá vína z tanku. Doma ve Vinografu jsme pak ochutnali tři vína z řady Velký Sonberk. Sauvignon, Rýnský Ryzlink a Pálava ze Sonberku jsou výborným dokladem toho, že se na Moravě dělají krásná vína.
Vy je můžete ochutnat od pondělí do pátku ve Vinografu. V pondělí na vás za barem čeká Ondra Kopička, v úterý Klára Kollárová. Těšíme se na vás.

Naše vína se čím dál častěji umistují ve všelijakých soutěžích a přehlídkách. Daří se jim prostě. Jakby taky ne – sluníčka je čím dál víc, technologie už máme; otevřený hranice jsou už pár let a tak se jezdíme učit ven a sbíráme zkušenosti.

Možná nejvíc se nám daří v rosé. Růžovky mají totiž mít něco, co v čím dál tím teplejších podnebích Středozemí budou dosahovat hůř a hůř – svěží kyselinku, jiskrnnou vocnost a živost. Potvrdilo se to i nedávno ve francouzském Cannes. Ještě než se tam vydali filmožrouti a Tarantinové ve smokingu lítali z mejdanu na mejdan, odehrála se tam jedna z nejprestižnějších růžových soutěží – Mondial du Rosé.

Dva naši lokálmatadoři tam sebrali zlatou: Vladimír Kašík a Jiří Hort. Vína páně Horta jsou celkem známá věc, jeho stánky na všech přehlídkách a výstavách jsou vždycky obležený davama příznivců. Ale pan Kašík je malovinař a klaretu z Rulandského modrého udělal jenom 600 lahví. Vypravili jsme se za ním s týmem Roseportalu do sklepa a plán zněl jasně – seznámit se, ochutnat, nafotit, natočit, nakoupit pro Hladinku.

Pro rosé jsem zahořel právě díky Jirkovi Hortovi. Potkali jsme se u Honzy Stávka na nějakém rosé večeru a slyšel jsem ho tam mluvit a vysvětlovat, ochutnal jsem a bylo. Tohle je už asi páté nebo šesté rosé, co jsem udělal a zatím asi nejlepší.

Pan Kašík má sklep v Novém Poddvorově a patří do sdružení Císařův vinohrad. To je parta tří lidí, kteří se spojili, aby prodávali víno pod stejnou etiketou. Kromě Kašíka sem patří ještě Václav Mrkva a Pavel Veselský, většina jejich vinic leží v tratích Remíze a Roviny. Výhody sdružení? Nižší náklady, vzájemná kontrola a společný názor na postup při některých viničních pracech. Všichni třeba řežou na jeden tažeň, kde nechávají 6 – 8 oček.

Přijeli jsme sice jenom na rosé, ale nemohli jsme jinak, museli jsme přechutnat všechno. Začali jsme obligátním pohárkem červeného, kterým prý poddvorovští začínají všechny ochutnávky.

Nebojte se, to není vyháněcí sklenka. My tady prostě začínáme vždycky červeným, i když degustujeme jenom bílá.

Většina vín byla v době naší návštěvy asi den na lahvi. Víno ale většinou drželo a žádný sírodivočiny se nekonaly. Projeli jsme celou nabídku a většinou jde o jednodušší, krásně pitelný vína, který nikoho neurazej, ale že bych si je do smrti pamatoval, to asi ne. Jenže v konkurenci výstřelků všeho druhu je víno, který je čistý a pěkně odrůdový vlastně bezva věc.

Když ale dojde na rosé, dojde vám, že to je vlastně Kašíkův styl. To rosé nemá nic navíc, nic namíň. Je prostě krásný, jemný, čistý, svěží. Nikde nic nečouhá, nic nechybí. Paráda. Za 220 korun patří mezi ty dražší růžáky, ale zase nemůžete čekat od finančního poradce, že si nebude uvědomovat svoji cenu. A vzhledem k tomu, že je ho prostě jenom těch 600 lahví, tipuju, že nevydží do prázdnin.

Jsou naše vína lepší a lepší, nebo se horší ta světová?

V Čejkovicích je kopeček, na kopečku domeček, v tom domečku stolečky, na stolečkách skleničky. Problém je, že tam nejsou lidičky. Znáte ten pocit, když něco nefunguje a vy nevíte proč? Můžete se zvencnout, protože nevidíte chybu a ono se to netočí, nelítá to, nehraje to, prostě to nejde. Vypravil jsem se za Yaxim do Čejkovic, zjistit, v čem to vězí.

Koncept

Dvanáct let vařil René Bárta v luxusní restauraci nedaleko Mnichova. Dost se naučil, dost toho ochutnal. Pak se rozjel zpátky do rodné vísky a otevřel si tu restauraci. Jejím cílem je obohatit jedno z center našeho vinařství o kuchyni na úrovni. Alfou a omegou je tu čerstvost surovin, kvalita zdrojů, chápání hosta jako entity ve své jedinečnosti. Vedlejším efektem je samozřejmost jako párování jídla s místními víny, spolupráce s místními vinaři a tak. Tady ale romantika končí. Hospoda totiž nemá dost hostů.

„Místním je to drahé, přespolní o nás nevědí. Tady se čeká, že jídlo v restauraci je řízek přes půl talíře a ta obloha, hranolky, tatarka a konec. Když to člověk nedostane, tak mu to nevoní. Pořád čekám, že lidi přestanou jíst ty obludnosti, co jim servírují v hospodách a budou trochu hledat jídlo a jeho podstatu.“

Něco tomu chybí. Asi promo.

Chvíli si povídáme o propagaci a ukazuje se první zádrhel. Nezbyly na ní totiž peníze. Jenže to je ve chvíli, kdy vaše zákazníky mají tvořit hlavně Pražáci nebo Brňáci jedoucí za vínem, trochu problém. Upřímně řečeno, kdyby Yaxi občas nekomentoval moje výplody na Vinografu, jeho přítomnost a aktivity by mi i navzdory lásce k vínu asi unikly.

„Teprve teď mám pocit, že se trochu obrací vítr. Ono se to zdá jako maličkost, ale uvědomte si, co udělal s vnímáním lidí třeba pořad pana Pohlreicha Ano, šéfe. Najednou začíná růst poptávka po kvalitě, lidi se zamýšlejí nad tím, proč má jídelníček dvacet stran a přesto si z toho nějak nemůžou vybrat.“

Dostali jsme (ve čtyřech) na ochutnání dva chody z degustačního menu. Prvním byl studený kuřecí salát s karí a řapíkatým celerem, pro který se kuřecí kousky macerují přes noc v balzamiku, aby dostaly šmrnc. Druhý chod byla chuťovka z kachních jater obalených ve slanině, to celičký na lístku salátu s jemně pikantní zálivkou. Kuřecímu salátu by se možná dalo vytknout, že celer působil trochu rušivě svojí velkokouskovostí, jako milovník Indie bych zvážil taky výrobu vlastního karí. Jatýrkům se nedalo vytknout nic.

„Dnešní cíl? Najít obchodního partnera. Jsem naplno položený v jídle a ve víně, jenže mi dochází, že aby se Zlatý kopeček zvednul, musí nastoupit promo. Na to už mi ale nezbývá ani čas, ani energie a finance.“

Co s tím?

Zdá se mi, že by měl stačit ten správnej buzz. Prostě slovo ulice, který se roznese mezi lidma tak, aby kdo pojede tímhle směrem, se tam stavil na večeři. První krok – testing – už mám já osobně za sebou a je jasný, že se sem budu rád vracet. Z Čejkovic je to totiž kousek víceméně kamkoliv a místo, který má takovouhle atmosféru a kde se dobře jí a pije, je v rámci Moravy tak trochu balzámem na duševní žaludek.

Byli jste tam už?