Ochutnávat je jako objevovat novou krajinu, poslouchat hudbu nebo vracet se do dětství ve vzpomínkách.

Když mi Klára poprvé říkala, že budeme mít na baru lanýže, strašně jsem se těšil, až je ochutnám. Kaviár, stará vína, plesnivé sýry a lanýže… Vždycky jsem si říkal, co na nich těm prasátkům tak lahodí. A byl to přímo epesní zážitek. Všechno od dubového hájku, přes jemnou houbovitost, až po delikátní hliněný koneček. Cítíte Piemont. Ale to není všechno. Prostě je to lanýž. Když se mě pak maminka ptala: „Jak ty lanýže chutnají?“ Zjistil jsem, že to těžko dokážu popsat. „To bys musela ochutnat.“, vyhrkl jsem. Chuť se prostě popsat nedá. Lze se k ní slovy přiblížit, ale zažít je tisíckrát víc.

Jednou měl můj učitel na hodině krevetový sendvič. Zeptal jsem se ho: „Jak chutnají krevety?“ Říká mi: „Krevety chutnaji jako krevety. Stejně tak kuře chutná jako kuře! Jak bys popsal někomu chuť kuřete?“ Jde to těžko, sami si to zkuste…A o to nám v baru jde. Abyste si mohli ochutnat lanýže, lokši s pečienkou nebo třeba domácí akátovo-lipový med a ořechy v něm namáčené.

To, co platí u našich gastro specialitek, platí u vína dvojnásob. Ne, dvojnásob je málo, platí to alespoň tisícinásob. Máte rádi hutné červené víno? Křupavé mladé ročníky? Itálii? Sladkobolné nekonečno? Pokusíme se s vámi vybrat. Ne vždycky to vyjde napoprvé. Někdy je to druhé víno, někdy až sedmé. Ale my chceme tu cestu s Vámi podstoupit, bavit se o tom, co máte rádi. Nemusíte mít strach, účtenka nebude vypadat jako ta, kterou platíte letos v zimě za plyn. Bude úplně prázdná, pokud selžeme a nic pro Vás nevybereme. To se ale, díky Bohu, stane jen málokdy. Nerad bych parafrázoval právě onen reklamní slogan, však víte to o výběru, a jak každý bude spokojen. Je to ale náš prvotní cíl, tak proč ne – „U nás si vybere každý!“

Pointa je jasná. Možná byste chtěli ochutnávat, ale bojíte se, i když nebudete muset platit. Nebo je Vám to jen hloupé, stydíte se. Téměř pokaždé když se zeptám, nechcete něco ochutnat?, díváte se stranou a říkáte: „Ále, né, já jsem doma jedl,“ Nebo,„děkuji.“

Aby nebylo dost klišé – já mám své hosty rád. Ke každému, kdo překročí práh baru, mám hned od začátku zvláštní vztah. Ať je to pán, který požádá jen vodu na zapití prášku nebo je to člověk, který si se mnou hodinu povídá a utratí u nás fůru peněz. O to totiž nakonec nejde. Jde nám o to, aby toho všichni ochutnali co nejvíc. Aby Vás to bavilo, a třeba jste si to dali příště zas. Jenom tak bude náš bar Váš.

Svatomartinské je trhák. Jedno vinařství za druhým nám hlásí, že má už vyprodáno. Kdejaká hospoda má na stolku stojánek s akuální nabídkou Svatomartinského a na týden dopředu zásoby s husou. Vinaři si pochvalují, že celostátní kampaň za “české božolé” zabírá a svatomartinské marketingové snažení Vinařského fondu je dáváno za vzor úspěchu. A potvrzuje to i řeč čísel. V roce 2007 vinaři přihlásili 178 vzorků, v roce 2008 již 205 vzorků a letos bylo přihlášeno 253 vzorků od 97 vinařství. Jak hlásí média, martinské vinařské oslavy jsou masovou záležitostí a zároveň i výnosným byznysem a letošní celková produkce dosáhla milion lahví. České mladé víno poráží i božolé.

Na videu se mě Klára zeptala, co si myslím o mladých vínech. Trochu mě tím překvapila a já si uvědomil, že by to chtělo větší prostor na vyváženou odpověď. Odbyl jsem to klišé: není to víno na přemýšlení, ale na pití pro ty, co hledají šťavnatou svěžest.

V kruzích znalých milovníků vín je však Svatomartinské exotickou záležitostí, nehodnou přílišného zájmu. Včera jsme uspořádali košt Svatomartinských a mladých vín (pro vysvětlení: mladá jsou tato vína všechna, ale Svatomartinským je možno nazývat jen to, které dostalo oficiální glejt). Přišlo sotva 20 lidí a já si opět připomněl každoroční nezájem o Svatomartinské u nás. Pořádáme systematicky akce s vínem od r. 2003 a naše nabídka si vybudovala klientelu znalou vína. Málokdo z těchto lidí obětuje čas i peníz, aby si ověřil, co už dávno ví: mladé víno na trhu 11.11. je znásilněný produkt, rychlokvaška se spoustou omezení díky potlačeným přirozeným procesům, které si hotové víno při výrobě žádá. Víno bez dodržených technologických lhůt, vůní i chutí vyhnané na efekt k rychlému vypití teď a tady. Víno často plné látek, které bychom v kvalitním víně mít nechtěli. Něco o tom vypovídá i typická bolest hlavy druhý den po koštu a podezřelé sedliny, které se každoročně objeví v řadě vín, která zbyla.

Přesto však musím říct, že Svatomartinské je fenomén svého druhu. Z uvedeného jasně plyne, že jde o skvěle zvládnutou marketingovou strategii, která přiláká masovou pozornost k našemu vinařství. Nejde tu vůbec o nějaké komorní tlachání znalců, ale o byznys založený na široké popularitě. Proto ta jednoduchost vín, umně podpořená nafouknutým vyprávěním o tradicích.

Kuš, řekli by vinaři… A mají pravdu. Mladé víno je třeba brát tak jak je. Já si ale počkám na ty šarže, co ještě leží v sudech :-) A to přesto, že vím o několika vínech ročníku 2009, která se v těchto dnech objevila na trhu, a která jsou skvostná, a zcela jistě vydrží po celý rok ve výborné kondici. A která si občas s chutí dám.