Martin Kameník, VINOGRAF.CZ

Záslepka, slepák, blinda, slepice, totální temnota …

Věřím, že většina sommeliérů si ve své profesní dráze zažije okamžik(y), kdy se cítí bezradní, zmatení, pokoření a naštvaní sami na sebe. Někdy se to stane, když je “zaoblí a pomuchlá“ (jak říká má šéfová) host, namísto toho, aby to udělali oni jemu. Někdy je to při špatně přijaté objednávce, při vypadnutí termínu, názvu místa … a někdy při slepé degustaci. Nechci zde popisovat tento fenomén ve vinné sféře poměrně dobře prozkoumaný a mnohokrát již diskutovaný. Chtěl bych jen shrnout postřehy  ze slepé degustace, kterou vedli MW Lynne Sherriff-nastupující předseda Institute of Masters of Wine a Dr. Josef Schiller- odstupující předseda Institute of Masters of Wine a ředitel Weinakademie Österreich .

 Degustační a konferenční místnost

 Degustace probíhala v nádherných prostorách konferenčního sálu hotelu Crowne Plaza v pražských Dejvicích. Je jasné, že tady jsou na špičkové konference zvyklí – osvětlení, ozvučení, přenosné přijímače simultánního překladu – všechno bez chybičky. Sklo firmy Riedel, která byla zároveň jedním z partnerů celé degustace, umožňuje soustředit se skutečně jen a jen na víno. A o to přeci jde.

 Sál je připravený a první degustátoři se začínají scházet. Tady přichází na řadu moje úloha.  Přiblížím v krátkosti, co se s víny určenými ke slepé degustaci na této úrovni děje a co všechno finální příprava takovéto akce pro cca sto lidí obnáší.

 Příprava vína a vlastní degustace

 Zhruba tři hodiny před začátkem akce máme krátkou schůzku. Mistrovství v komunikaci, jež je dovedností na kterou je kladen velký důraz během přípravy na zkoušku Master sof Wine, je na obou držitelích tohoto titulu znát beze zbytku. Poslouchají, probírají věci do nejmenšího detailu, jsou pečliví. Odcházím s jasnou vizí, jak vše provedeme. Teď přijde na řadu otevírání a přechutnání všech lahví. Ta jsou samozřejmě správně temperována, označena příslušným číslem. Kontrolu vad nás nakonec provádí asi šest, navzájem se kontrolujeme – tady žádná vada nemá šanci. Vína jsou nyní připravena. Těsně před servisem na stůl na ně natáhneme textilní manžety. Když to dělají Masters naostro, všechna vína jsou přelita do neutrálních lahví…

 Jak vypadá degustace v režii Masters of Wine ?

 Samotný program začne představením všech tří institucí a jejich výukových programů. To dohromady netrvá déle než hodinu, což je úctyhodný výkon. Jednotliví mluvčí jsou struční, věcní a jasně dokáží sdělit poselství o tom, co nabízejí a proč to nabízejí. To, za kolik to nabízejí už na přetřes naštěstí nepřijde. Začíná slepá degustace. Je připraveno šest bílých vín (dvě odrůdy po třech vzorcích), tři červená vína (jedna odrůda nebo její kupáž, kde má tato odrůda většinový podíl) a tři desertní vína.

 Diskuse obecně je věcná, předsedající ji vedou zvláštním stylem, prokládají názory jednotlivých lidí z publika svými názory, občas se zeptají celého publika na názor formou přihlášení se k variantám. Lynne dost často popisuje, jaký je správný základní přístup k slepé degustaci. Přirovnal bych ho jedním slovem k detektivce. Zdůrazňuje taky schopnost zapamatování si degustovaných vín a následnou reflexi při slepé degustaci. Pěkně se to poslouchá, ale je jasné, že jsou za tím léta dřiny a odříkání :D. Lynne ve své prezentaci velmi zdůraznila komunikační schopnosti a také pokoru. Jeden příklad za všechny. Jeden sommeliér popisuje a diagnostikuje víno (nutno říct, že naprosto správně), dokonce ho dokáže zařadit zeměpisně – zatímco jeho “kolega“ sedící vedle něj se směje a kroutí posměšně hlavou, načež je totálně mimo při svém popisu. Inu, obrázek si každý udělá sám.

 Pojďme studovat víno !

 Nehledě na ekonomický, politický nebo kdoví jaký aspekt, myslím že degustace byla pro všechny zúčastněné přínosná. Pod vedením profesionálů si jde dobře utřídit myšlenky, srovnat si postup. Je to skvělá příležitost se něčemu přiučit. Jen houšť, jen houšť … Snad ji přinesou programy připravené Prague Wine Academy.

Martin Kameník, VINOGRAF

Festival vína na Žofíně by byl jistě skvělým zážitkem, kdybychom tam nešli s cílem degustovat. Jako kulisa pro rodinné odpoledne nebo pro netypickou schůzku v podzimní Praze posloužil naprosto dokonale.

Špatně. Budí mě telefon. Na budíku se mi vysměje deset hodin. V tuhle chvíli mám sraz s Honzou Č. na Újezdě, odkud se chystáme vyrazit na Žofín. Naštěstí z toho telefonu se ozve Honza s tím, že taky zaspal. Takže za hodinu. Ok, budu tam.

Sobotní Praha mě vítá ostrým sluníčkem a chladivým větříkem. Babí léto jak vystřižené, tahle jeho podzimní verze je mi blízká stejně jako Japoncům s foťákem. Před vchodem na Prague wine festival však postávají jen sličné hostesky.Asi to opět svedu na brzkou hodinu, protože reklamní kampaň byla všudypřítomná a nepřehlédnutelná. Po onárámkování míjíme spoustu poměrně nevzhledných plechových boxů, ze kterých se prodávají vstupenky, lístky na víno a jistě mnoho dalších zajímavých věcí. Nakoupíme tedy lístky, které jsou v hodnotě 10,- a 15,- a vyrazíme plni nadšení…

Záhy ale zjišťujeme, že jsme prošli téměř prázdný areál Slovanského ostrova a …nic. Pokusím se to popsat trochu zevrubněji. Na začátku jsou velké stany s občerstvením, různými specialitami, sýry. Plynule přechází stany ve „vystavovatelskou“ sekci vinařství. A to je právě to. Stánků je tu na padesát, ale mezi vinařstvími lze najít i prezentace dovozců, obchodníků, restaurací a dokonce i gastronomického vybavení. Bez ladu a skladu to působí poměrně … netypicky. Dejme tomu.

Pokusíme se degustovat. Tady pro mě nastalo největší zklamání – ceny. Vzhledem k tomu, že jsem prostý chlapec z Moravy, přijde mi na akci, která je všemožně sponzorovaná a navíc se na ní platí nemalé vstupné, za půl deci vína chtít třicet korun…docela dost. Zastavili jsme se u jednoho stánku a i když jsme sdíleli jednotlivé vzorky ve dvou (ovšem každý se svou skleničkou :D ) odcházeli jsme téměř bez iniciální investice do lístků. Prague wine festival tudíž alespoň pro mě nebyl koncipován jako ochutnávka, ale spíš jako místo, kde si můžete dát gastronomickou specialitu s deci něčeho dobrého a posedět, odpočinout si. V areálu bylo k dispozici café, dětský koutek a snad i výběh pro pejsky.

Z toho mála co jsme ochutnali stojí za to určitě zmínit vinařství Kolby s profesionální prezentací, zasvěceným výkladem a příjemnými víny. Kolby svá vína dávají na trh i s dvouletým zpožděním, což jim dovoluje ideálně odladit školením každý jednotlivý kousek. Jejich nabídka bílých vín byla působivá, zejména základní cuvée 1244 a z výběrových záležitostí rozhodně Ryzlink a Sauvignon. Kolby tak potvrzují svůj ne zrovna skromný obchodní slogan -„Kolby- vína, která nejsou pro každého“. Dále moc pěkná kolekce vín Francise Coppoly z Kalifornie na stánku Wine4you prezentované slečnou Alicí Brzobohatou. Ona sama říká, že nabízí vína s příběhem. A to vína z vinařství Niebabaum – Copolla Winery nepochybně jsou.

Martin Kameník, VINOGRAF

Už jen z toho názvu jsem se zapotil … zlehka.

V Mikulově, mém rodném městečku na úpatí Pálavy, jsou ulice přeplněny lidmi kráčejícími i stojícími. Většina z nich má v obličeji blažený výraz a v pravici svírá buď bílý kelímek nebo rovnou zelenou petku. Míra blaženosti ve tvářích přesně reflektuje množství pozřeného moku. Začalo mikulovské vinobraní.

Už ve čtyři hodiny se náměstím musím prodírat. Okolní ulice jsou plné jako o Velké ceně. Oč větší je můj údiv a radostné překvapení, když na místo, kam jsem zamířil hned z kraje, davy neproudí. Důvodů bude několik : brzká odpolední hodina, možná trochu neinformovanosti snad i špetka nezájmu ze strany široké veřejnosti. Po chvíli zmateného hledání a bezradných pohledů na stojany s nápisem „Výstava vín“, (avšak bez šipky) se mi konečně podaří vejít do toho správného průjezdu – voilá – stojím na nádvoříčku nádherně opraveného hotelu Galant. Pár kroků po schodech : „Vítá Vás … v titulku .“

Dostanu katalog za dvacku, skleničku oproti vratné záloze a lístek po pětikoruně. Začínám opatrně, koupím jich dvacet. Většina vzorků je za jeden lístek a mě stejně zajímají víceméně jen roséčka. Navíc většinu vystavovaných vín už mám nachutnanou.

Obsluha jednotlivých stojanů znuděně postává a tváří se zásadně nekysele. Jsem tu prakticky sám, mladému muži nezbyde nic jiného než se mi věnovat. Postupně přechutnávám téměř všech patnáct rosé, které jsou nominovány v kategorii Růžová vína a klarety (s obsahem cukru do 45 g/l). Až na dva exempláře jsou to vína s přívlastkem, převládá pozdní sběr. Časosklizňově jsme nepřekvapivě hlavně v roce 2009 (ač šampión potvrzuje pravidlo o výjimce z pravidla – je z ročníku 2008).  Celý katalog je udělaný trochu nepřehledně, já navíc docela pospíchám, a tak si vesele k vínům píšu jen body. Vysleduji vzestupnou tendenci, a tehdy si všimnu, že vína jsou seřazena podle bodového hodnocení. Manták, no. Co v katalogu ale jednoznačně chybí, je informace o cukrech.

Vína samotná jsou naopak správně temperována, na dvě výjimky i senzoricky v pořádku. Do skleničky, na níž je ještě nálepka z výrovy (komické), dostanu půl deci, takže v klidu  můžu vzorek sdílet s maminkou ba i s okolostojícími :D. A teď k tomu co mi vehnalo růž do tváří: Jednoznačně převládají vína s vyšším zbytkovým cukrem, hodně ovocná, marmeládová. Celkem mě tahle unifikovanost nominovaných vín zaráží. První dvě příčky obsazuje SOŠ Valtice, ta s celkově třemi rosé víny má i nejvyšší počet přihlášených. Proč ne „škola“ umí, vína jsou krásně čistá, příjemně pitelná. Vítězný Zweigeltreibe je už s hodně vysokým zbytkáčem, působí spíš desertně. Dále určitě stojí za zmínku klaret od Reistenu, který drží nasazenou laťku z minulých let,  možná ji i překonává a Cuveé Fantom z Nového Vinařství, který mi přišel jako nejvyváženější víno, i když ta vyváženost byla v subtilnější poloze.

V tak krásném prostoru jako je slavnostní sál hotelu Galant se krásně degustovalo, chybičky v organizaci nebyly zásadní. Proto mě tento milý start vinobraní, které je, co si budeme povídat, hlavně o burčáku, mile překvapil a potěšil.

Ochutnávat je jako objevovat novou krajinu, poslouchat hudbu nebo vracet se do dětství ve vzpomínkách.

Když mi Klára poprvé říkala, že budeme mít na baru lanýže, strašně jsem se těšil, až je ochutnám. Kaviár, stará vína, plesnivé sýry a lanýže… Vždycky jsem si říkal, co na nich těm prasátkům tak lahodí. A byl to přímo epesní zážitek. Všechno od dubového hájku, přes jemnou houbovitost, až po delikátní hliněný koneček. Cítíte Piemont. Ale to není všechno. Prostě je to lanýž. Když se mě pak maminka ptala: „Jak ty lanýže chutnají?“ Zjistil jsem, že to těžko dokážu popsat. „To bys musela ochutnat.“, vyhrkl jsem. Chuť se prostě popsat nedá. Lze se k ní slovy přiblížit, ale zažít je tisíckrát víc.

Jednou měl můj učitel na hodině krevetový sendvič. Zeptal jsem se ho: „Jak chutnají krevety?“ Říká mi: „Krevety chutnaji jako krevety. Stejně tak kuře chutná jako kuře! Jak bys popsal někomu chuť kuřete?“ Jde to těžko, sami si to zkuste…A o to nám v baru jde. Abyste si mohli ochutnat lanýže, lokši s pečienkou nebo třeba domácí akátovo-lipový med a ořechy v něm namáčené.

To, co platí u našich gastro specialitek, platí u vína dvojnásob. Ne, dvojnásob je málo, platí to alespoň tisícinásob. Máte rádi hutné červené víno? Křupavé mladé ročníky? Itálii? Sladkobolné nekonečno? Pokusíme se s vámi vybrat. Ne vždycky to vyjde napoprvé. Někdy je to druhé víno, někdy až sedmé. Ale my chceme tu cestu s Vámi podstoupit, bavit se o tom, co máte rádi. Nemusíte mít strach, účtenka nebude vypadat jako ta, kterou platíte letos v zimě za plyn. Bude úplně prázdná, pokud selžeme a nic pro Vás nevybereme. To se ale, díky Bohu, stane jen málokdy. Nerad bych parafrázoval právě onen reklamní slogan, však víte to o výběru, a jak každý bude spokojen. Je to ale náš prvotní cíl, tak proč ne – „U nás si vybere každý!“

Pointa je jasná. Možná byste chtěli ochutnávat, ale bojíte se, i když nebudete muset platit. Nebo je Vám to jen hloupé, stydíte se. Téměř pokaždé když se zeptám, nechcete něco ochutnat?, díváte se stranou a říkáte: „Ále, né, já jsem doma jedl,“ Nebo,„děkuji.“

Aby nebylo dost klišé – já mám své hosty rád. Ke každému, kdo překročí práh baru, mám hned od začátku zvláštní vztah. Ať je to pán, který požádá jen vodu na zapití prášku nebo je to člověk, který si se mnou hodinu povídá a utratí u nás fůru peněz. O to totiž nakonec nejde. Jde nám o to, aby toho všichni ochutnali co nejvíc. Aby Vás to bavilo, a třeba jste si to dali příště zas. Jenom tak bude náš bar Váš.

Zlatý, a přece s ním nezaplatíš.
Tekutý, a přece se jej nenapiješ.
Lepí, a přece se nepřilepí.
Trochu na lžičku život osladí.

Na Vinografu máme další specialitku. Je jí med od mého otce – Jana Kameníka. Tedy je od jeho včel, ale o tom až za chviličku. Můj otec své včely miluje. Zapomeňte na ochranné obleky, kukly, rukavice a podobné pomůcky. Můj otec chodí ke včelám v montérkách a nátělníku. Nikdy není oteklý. Včelaří už třicet let a žihadla ho nějak přestala zajímat. Když mají včely obzvláště špatnou náladu, večer si žihadla z víček a rtů vytahá a natře jodem. Ale to se moc často nestává. Jak jsem řekl, můj otec včely miluje a ony milují jej.

Neodpustím si paralelu s výrobou vína. Stejně tak jako vinař už z jara začíná ošetřovat svůj vinohrad, postupem léta stříká, vylamuje, zastrkuje, sečkuje a pak očekává úrodu, kterou musí sklidit a zpracovat, i můj otec pečuje o své včely. Ošetření proti nemocem, přikrmování, čištění a spravování úlů, kontrola matek, plodu a pak vytáčení – onen vytoužený okamžik. Můj otec pro své včely žije, a to je poznat na výsledném produktu. Jeho med je čistý. Ne čistý ve smyslu purifikace chutě a vůně, tak jak se s tím můžete setkat u medu z obchodů, který má s tím naším medem pramálo společného. Je čistý ve smyslu přírodního procesu získávání medu, šetrným a láskyplným zacházením se včelami, pečlivým výběrem polohy umístění úlů. Je v něm slunce z hořícího léta na Jižní Moravě, voda kterou si včely sami mění k obrazu svému. Je v něm vůně rozkvetlého akátu i třešně. Med je většinou směsný, i když jednou kvete víc akát, podruhé řepka. A jejich tóny se v té které snůšce více projeví.  

U nás ve Vinografu med podáváme k sýrům, se nimiž tvoří skvělý kontrast: sladkost – slanost. Pokud ale budete chtít ochutnat jen tak, klidně si řekněte – dáme kousek tekutého zlata každému.

Chladná hala hotelu Diplomat v první školní den je požehnáním po tom peklu, co je venku. Je mi naprosto jasné, že lépe než všechny klimatizace světa mě osvěží dobře vychlazená sklenka Grüner Veltliner. Přicházím ale příliš brzy, a tak si čekání krátím opětovným prostudováním seznamu vystavovatelů, pečlivě zkontroluji umístění vzorků, které nesmím propásnout. Je těsně před třetí a já se tedy vydám do salonku Belveder. Nepřicházím první, hala už je zaplněná chtivými milovníky vína, kteří postávají u stánků se sklenkou v jedné a katalogem v druhé ruce.

Můj plán je v podstatě prozaický. Nachutnat co nejvíc mladých Veltlínů, Ryzlinků a Zweigeltreibe. Vzhledem k tomu, že mám pouze něco málo přes hodinu na cca 300 vzorků toho nejlepšího, co nabízí Kamptal, Wagram, Weinviertel, Wachau a Mittelburgenland je mi jasné, že zdaleka neobsáhnu to, co bych rád.

A tak začínám. Pokud bychom chtěli pojmenovat země produkující víno podle odrůd, které převládají jak kvantitativně tak kvalitativně, u Rakouska bez zaváhání vybereme jmenovku Veltlínské zelené. Tato odrůda zabírá celých 37 % z celkové produkce a je jednoznačně nejvíce zastoupená i v největší vinařské oblasti Rakouska – Weinviertel. Tato oblast, jejíž vína se honosí známkou DAC (Districtus Austriae Controllatus), se proto také naprosto oprávněně někdy nazývá Veltlinerland. Z červených vín zde dominuje Zweigeltreibe a Frankovka, obě varianty lehké, ovocné s nižším podílem taninu.

Veltlínské zelené varíruje od těch nejlehčích, s jemným nádechem pepře (dobře známý „Pffeferl“), zelených tónů a svěží ovocné kyselinky u vín s nižším obsahem alkoholu, až po pěkně postavené Veltlíny se strukturou a minerálností, s větším obsahem alkoholu a šťavnatou ovocitostí větších vín.

Z nesčetného množství kvalitních producentů jich zmíním jenom pár. Weingut Schwarzböck – rodinné vinařství, které spolu s předními podniky oblasti Weinviertel stojí za světovým věhlasem tohoto kraje. Jejich Veltlínské Weinviertel DAC je nezapomenutelná záležitost s výrazným aroma bílého pepře, středně dlouhou dochutí, která skvěle doplňuje celek tohoto vína nejvyšší kvality. Vinařství Ludwig Ehn ve kterém hospodaří sourozenci Ludwig a Michaela Ehn je pro mě typickým zástupcem oblasti Kamptal. Citlivý přístup k práci ve vinici, samozřejmostí je redukce výnosů a moderní vinifikace. Všechna vína se vyznačují plností, vyvážeností a ovocností. Pani Michaela Ehn mi potvrdila, že se ve svých vínech snaží dosahovat maximálního projevu hroznu. A na každé jedné lahvi je znát, že je dělaná s láskou a maximálním respektem k přírodě. Vedle klasického VZ a Rieslingu, který i přes nižší alkohol působil velmi komplexním dojmem, jsem ochutnal i Gelber Muskateller, který překvapil netypičností aromatu a velmi výraznou, křupavou kyselinou. Vína z vinařství Ehn jsou produkována v kategoriích Kamptal DAC a Niederösterreich. Vinařství Nittnaus, které působí u Neziderského jezera mě překvapilo jedním z mála Welschrieslingů na této výstavě. Vlašák, pravda, neměl tu veselou, ostřejší kyselinku na kterou jsem zvyklý od nás, nicméně jako letní pití, jak ho prezentoval sám pan vinař Hans Nittnaus, bych ho bral všemi deseti. Po tomto již přišly sladké speciality vinařství a to dvě rosé hodně vysoko na cukru (30 a 80 g) a na závěr Chardonnay Beerenauslese Premium s cukrem vysoko přes sto. Příjemná sladká tečka a útěk na autobus zpátky na Jižní Moravu.

Pokud mám celkově shrnout degustaci v hotelu Diplomat – skvělé a rozmanité Veltlíny, příjemně ovocné Zweigelty, dobrá organizace, ani jeden otvírák (99 % rakouských vín je uzavřeno šroubovým uzávěrem), milí vystavovatelé a bohužel málo času na to vychutnat si to nejlepší co naši sousedé nabízí.

Cesta na Půstku

Pocity. Chutě. Vůně. Proto to všichni děláme. Proto ochutnáváme, diskutujeme, hádáme se a znovu ochutnáváme. Je to zážitek. Zkušenost. Něco v nás se mění. Je to živelné a úchvatně krásné. Je to mnohotvaré. Víno. Vztah.

Ochutnat staré víno. Koluje o něm spousta vtipů, mluví se o něm. Podle mě mnoho lidí  pořádně neví o čem, protože kolik z nás ochutnalo skutečně stará vína? Nemyslím vína vyzrálá pět, sedm let, ale vína třicet, čtyřicet let stará. Pokud se zvedá víc než třetina přítomných rukou, uctivě se skláním. Kdo ale chutnal třicet, čtyřicet let stará vína z Moravy? Pokud je Vás stále dost, mám poslední omezení. Kolik z Vás ochutnalo třicet let staré víno, které udělal a nalahvoval váš vlastní dědeček?

Představte si tuhle situaci. Všude kolem vře vřava klasické rodinné oslavy. No ne úplně klasické, protože tohle jsou Němčičky, a kdysi dávno jedna z nejvlivnějších rodin v této vinařské vesničce. Moje stařenka sedí a vypraví…jak to bylo dřív. Vedle mě sedí její sestra. Občas taky něco přidá. Na to, že se narodily obě těsně po první světové válce, je to vyprávění čisté jako křišťálová voda… Ehm, víno.

Dozvídám se, že jsme nikdy vlastně nebyli vinaři. Samozřejmě, každý měl sklep, a i ten náš už pamatuje hlubokou minulost. Dělali jsme víno. Každý ho dělal. Ale můj pradědeček Jan i můj dědeček Antonín měli nejlepší koně široko daleko. Otec mi často vypráví, jak Šiml a Fuchs vypekli nejednou panské koně. A co prováděli s plně naloženým vozem…

Vinohrad

To, co se mi ale celým vzpomínáním táhne jako červená nit, je láska. Láska k půdě. Čistý vztah založený na tvrdé práci a poctivém přístupu k zemi. Zem je to co mě živí. Víno, meruňky, jatelina. To všechno je zem. To všechno jsme my. Ne nadarmo používá Marek Vácha výraz Tančící skály. Byla nám dána k obdělání a vydává za to své plody. Bez úcty k zemi nebudeme nikdy moci říct, že jsme poctivě žili.

Půda. Zem. Staré Hory. Půstka. Babička beroucí mě do náruče. Dědeček pokuřující,  s vážným výrazem. Vinobraní.

Původně jsem chtěl psát o perfektně vyvážené chuti, strukturovaném třísle a ovocné kyselině onoho ročníku 77, který jsme pili. Chtěl jsem vyzdvihnout jeho lehkou grácii a zároveň hlubokou sametovou ovocnost, kterou umí dát jen Portugaly ze Starých hor. Myslím ale, že se mi pocity z dokonalosti vína scelily v jedno spolu s pocitem pokory, lásky a obdivu, který cítím ke svým předkům. K těm, kteří milovali svou zem.

Pro celkový vývoj Němčiček, jejichž obyvatelé byli vždy závislí na zemědělství, především pak na vinařství a ovocnářství, jsou charakteristickými údaje ze 17.st. Tehdy nebyla v Němčičkách kromě zahrádek kolem domů žádná zemědělská půda. Bylo zde 434 měřic vinohradů užívaných a 550 měřic vinohradů pustých (1674). Majetkové rozdíly mezi obyvateli byly minimální. V tomto ohledu měly Němčičky v rámci celého dnešního břeclavského okresu zvláštní charakter. Všechny ostatní obce měly vždy lánovou půdu nebo alespoň domky s poli. Němčičky neměly jiných usedlostí než domky bez půdy. Co do rozlohy vinohradů byly Němčičky šestou největší vinařskou obcí na Moravě. Zdroj : nemcicky.cz

Větřák