Jednou se Sklenička rozhodl postrašit Jižního Svaha a schoval se na Tverském bulváru pod lavičku. A Vinný Pavouk se v ten samý den taky rozhodl postrašit Jižního Svaha, a tak se převlékl se za Skleničku a schoval se pod druhou lavičku. A už kráčí Jižní Svah. To jste měli vidět, jak ti dva vyskočili!

Prakticky vždycky, když čtu Charmse, se rozdumám o šíři ruské duše, která se pod taktovkou vodky rozlévá jako Volga po Karlových Varech. Řeknu vám, že nebýt Bokovky, tak by ten festival byl k nepřežití. Před ruským živlem tak spolehlivě utečete jenom do kina a k vínu. Tam ruskojazyčné domorodce nikdy nenajdete. Zato na kolonádě a v okolních hospodách by člověk karlovaráka pohledal; což vám nakonec přijde jasný, když vidíte, jak se z Olšových vrat každou chvíli vznáší letadlo směr Moskva.

Čas (pracovního) festivalového týdne mi proto krátí vymýšlení parodií na Charmsovy anekdoty, kde si za jména Puškin, Gogol a Turgeněv dosazuju kdekoho. A vždycky se dobře pobavím nad výsledkem. Průmět absurdity geniálního humoru, opírajícího se o ruskou mentalitu, spolehlivě zabírá na trudomyslnost, když zrovna nemáte po ruce míč.

Podobně jsme se bavili v pondělí, když jsme ve Vinografím sklepě přemýšleli, co uděláme s množstvím láhví, které zbyly po různých degustacích, vzorko-ochutnávkách, prezentacích, mejdanech a skotačeních. Nahromadila se jich ve vitrínách celkem slušná hromada, která by si zasloužila probírku jak Ganga čističku. Jenže probrat to znamená všechno nachladit a otevřít a mít na to příležitost, náladu a kapacitu a ochutnávat a tak. A nikomu se do toho nechtělo.

Až někdo dostal spásný nápad s ruskou ruletou. Snad v nás něco zbylo z měntality carských důstojníků, kteří se po litru vodky uvolní a na povrch vyplave všechna ta frustrace z existenciálního nihilizmu. Všechny láhve, které leží ve vitríně, jsou na prodej. Všechny za jednotnou cenu 150,-. Něco můžou být perly, něco může být na vylití. Každopádně po zkušenostech z prvních dnů to nejvíc baví lidi po třetí láhvi vína. To mají tu hravou. A pak jsou samozřejmě analytické typy, jako třeba PeeJee, který všechno vytahal a odnesl si Neuburské z roku 1994 se slovy: “To už by mohlo být zralé, nemyslíš?”

Přikládáte občas revolver ke spánku? Cítíte se jako Gogol, Turgeňev nebo Myškin? Nebo Naděžda Ivanovna?

Jedna z nejhorších věcí na světě (kromě trpaslíků, samozřejmě), jsou předsudky. Třeba když máte pocit, že malej bagr umí udělat jenom malou díru nebo že z jednoho mraku může pršet jenom omezeně dlouhou dobu. Předsudky ve víně jsou taky zrádný a nejvíc vám daj na frak při slepý degustaci. To, co normálně obcházíte obloukem, na slepo klidně prohlásíte za vrchol všehomíra a naopak – leckterá biodynamická frajeřinka vám chutná asi jako praseti čalamáda.

Pak tu máme předsudky vůči vinařům obecně. Nejvíc toho naděláme okolo masovosti produkce, nejvíc dštíme na ty, kdo prodávají svoje vína v supermarketech.

Strašně jsem se těšil, že pana docenta Michlovského poznám osobně na Růžování. Bohužel, zájem o akci ze strany veřejnosti nebyl, takže Růžování šlo do kopru a vidina seznámení se zajímavým člověkem taky. Představit reprodukovaně nám ho musel až obchodní ředitel firmy, pan Miroslav Majer, ke kterýmu jsme zašli na degustaci. Vybírali jsme něco pro Vinograf - hlavně jsme chtěli přechutnat levnější vína z řady Latitude 49 – to když přijde někdo, kdo nad vínem nechce moc přemýšlet, ale má mu chutnat.

Jenže nabídka firmy má dneska 150 položek a když čekáte, že půjdete za půl hodiny domů, tak jste vedle jak ta jedle. S Latitude se skutečně začalo (je to nejlevnější řada, většinou v kabinetu, s MOC kolem stovky) a líbil se nám z ní Vavřín, milá ovocná věc, splňující přesně svůj účel. Naopak celkem zklamala Müllerka a Sauvignon – obě láhve působily trochu utahaně a rozhrkaně. Podobně na tom byl i Vlašák – ten měl pěknou kyselinku, ale tělo nějaký rozhádaný. Asi jsme se netvářili moc mile, protože v zápětí před náma přistál Vlašák z řady Premier, což je řada nejvyšší. Tady konkrétně šlo o výběr z bobulí z roku 2006, prokvašený do sucha, takže bratru 15% alkoholu a žádný jednoduchý pití. Znatelně botrytická věc, plná a mohutná, vpravdě dekadentní a opulentní, stejně jako cena (kolem tisícovky).

V krasojízdě se pokračovalo Chateau Dowina, což je řada, která zrála na bariku. Vavřinec 06 kombinuje ovocnost odrůdy s hebkostí taninů ze dřeva (pěkný zástupce odrůdy, ale doma bych si to asi neotevřel) a Frankovka voní po čínský továrně na hračky. Už jsem se chtěl samolibě usmívat, že ty předsudky tak nějak fungujou, ale pak přišly ty šišky.

Schovaly se totiž potvory do řady Vinum Palaviense, což je označení pro modely z okolí Perné, které těží z parádního podloží svahů Pálavy. Moc příjemně naladilo Charodnnay 06 svojí oříškovou zmrzlinoidní ovocností a dorazila nás trojka dvou Ryzlinků a jednoho Veltlínu. Rýňák 07 VZH je opravdu skvělá věc, plná plynu a země, vody a laků, žampiónů a podhoubí. Stejně povedený je i ročník 03, ten ovšem ještě prohlubuje nazrálost a podtrhuje krásná zlatá barva. Musel jsem smeknout, protože společně s nedávno chutnaným Chateau Béla to byl jeden z nejpovedenějších ryzlinků za poslední dobu.

Vrchol přesto přišel až potom, a to s Veltlínem. Pokud taky razíte teorii, že Veltlín nemá už o Vánocích být na světě, doporučuju vám ochutnat Veltlín 02, který se onehdá ve Vídni probojoval mezi 200 nejlepších vín světa. Nechápu, ale souhlasím.

Mírně kuriózní na posledních třech vínech, který mě uvedly do extáze, je to, že všechny tři kvasily i zrály v tokajským sudu bez vypálení. Jak by vypadaly bez doteku dřeva, je těžko říct. Ale ten dotek se netýká vanilky a kouřovosti, která leze z toastingu. Jen komplexity, kterou nějak naberou, aniž by to huntovalo vůni a chuť.

No a tady udělal pan Majer chybu. Asi jedinou, protože je to vynikající obchodník. Pustil nás totiž na červený. Tři Pinoty, který nám naservíroval, byly všechny super, ale chtít je nějak analyzovat a pokračovat ke Cabernetům, bylo asi jako vyjít po parádním filmu z kina a hned jít na něco jinýho. Kdepak, musíme se stavit ještě jednou, protože je třeba vychladnout, zpracovat informace, vyladit se do normálu a zase začít fungovat.

Celkem vzato – předsudky tak nějak samovolně padly a vína tajemného Em tenhle týden dovezou do Vinografu. Stavte se – nejlíp v pátek, kdy budu osobně za barem rád si s váma o nich popovídám.

Kolik filmů zvládáte za večer?