Jakkoliv s některými body jejího příspěvku nesouhlasím (nepočítám, že bych psal kuchaři, co mi připálí řízek e-mail), jejímu naštvání rozumím. Život neni tak dlouhý, aby člověk zvládnul změnit svět (či své okolí) a ještě žít plnohodnotný život v celé jeho šířce. Může se také stát, že to okolí nepozorovaně změní jej, člověku bude šedesát/sedmdesát a on se nebude moci ohlédnout na nic, než na ruiny rozpadlých rodin/vztahů/ideálů…

Ale gastronomie byla, je a bude opravdu řehole. S tím jsem do toho šel. Kritika mi nevadí, ta konstruktivní mne naopak nutí se zamýšlet nad časem získanou provozní slepotou. Pravdou je, že dělám více najednou a moje pojetí “gastronomie jednoho muže” není pro každého. Na druhou stranu mne vždycky bavilo to “buď a nebo” (vzdor soc. výchově, kdy nás učili moc nevyčuhovat na žádnou stranu) a ta nálepka nej (kterýmkoliv směrem) mi je příjemnější, než být průměrem.
Jsou podniky, které se z dobrého základního kapitálu postaví a s velkou pompou otevřou světu, zdánlivě mají vše na svém místě, ale časem vyšumí, protože jim prostě chybi duše. Ty jsou v prvopočátcích u nás (bohužel) přijímány podstatně lépe, protože jsme ještě většinově naučeni přikládat větší význam tomu materiálnímu kolem (zlatá je dobrá, říkali vinaři grafikům při navrhování etiket) a tak nějak se drží.
Vzpomínám si na návštěvu toskánského rodinného podniku, kdy jsem na „koženkovém“ ubruse večeřel „modlitbu bohům“ a k tomu pil vynikající víno a v té dokonalosti uviděl v salátě mouchu. „Padre“ na můj dotaz rozmáchl rukama a s omluvným úsměvem jen řekl: No, tak ona tam prostě vletěla, noo… Krátce jsem se zamyslel a řekl si: „no dyť vlastně jo…“ .
My to prostě máme naučeno jinak (tam počítám i sebe), my si nespokojenost potřebujeme užít. Když u nás dojdou na toaletách papírové ručníky tak našinec neřekne nic a pak zaslechnu u stolu „není se tam do čeho utřít… „Když je u nás cizinec, přijde za mnou a řekne „na toaletách došly ručníky, můžete je doplnit?/jistě děkuji…“ Podobných příkladů je samozřejmě spousta…

V žádném případě nechci obtěžkávat hosta fakty a souvislostmi, které by měl chápat, než si u nás objedná jídlo, ale pokud se týká výše zmiňované rezervace: abych dostál mé představě o dobrém jídle a pití, musím prostě vědět, že přijde 10 lidí, a budou chtít „gastronomický zážitek“. Tento podnik prostě nedisponuje týmem kuchařů, číšníků, provozních, uklízeček a ani zásobou vybraných surovin pro 30 lidí… To je prostý fakt.

Vím že nelze uspokojit všechny, a že publicita zde k nám přivede i partičku lidí, kteří s výrazem „tak se ukaž“ přijede a lehce může odejít s nenaplněným očekáváním.. Vím, že to, čemu bych se rád věnoval v tuto chvíli (gastronomie s vínem nezatížená veškerými provozními záležitostmi) nedělám, a že se docela utápím ve věcech kolem, což je dlouhodobě neudržitelné.
Na druhou stranu ale (sakra) vždycky v pravý čas přijedou lidé, kteří se zde cítí dobře (a ještě lépe- se kterými se cítím dobře já), a kteří tomu dávají smysl. Je milé, když si host přinese vlastní kozí sýr, který pro jeho zahraniční přátele zakomponuji do menu. Je milé si s hosty dát na rozloučenou sklenku, pobavit se o finských filmech a popřát si dobrou noc. Je to lidské. A gastronomie je především o lidskosti. Tak to vnímám já.

Romanovi a Karlovi (myslím, že si tu skupinu pamatuji) jsem vysvětloval, že plnohodnotné menu je třeba z výše uvedených důvodů rezervovat. Také jsem říkal, že pokud mají hlad, k jídlu jim určitě něco nabídnu. Ti však chtěli právě ten (mnou/jimi…) vysněný gastronomický zážitek a tak mi řekli, že tedy přijedou jindy a rezervují si. Přátelsky a mile (ale chápu, že cesta sem i domů byla dlouhá a není nad to to své naštvání dobře zužitkovat…. Nic ve zlém)

A když už mám tu možnost, chtěl bych poděkovat za povzbudivá slova i kritiku (původně jsem sem psát opravdu nechtěl).

Hezký den z Čejkovic
René Bárta

jsem žena tohoto pána, o kterém tu všichni tak horlivě diskutujete. Nechci svého muže obhajovat, to není třeba, bylo-li by, udělal by to sám. Chci vám jen přiblížit svůj pohled na tuto debatu.

Někteří z vás tu hodnotí výsedky někoho, komu jste v životě nepodali ruku, s kým jste v životě nemluvili, jehož práci jste v životě osobně nepotkali.

Můj muž si zvolil těžký terén, to je sakra pravda. Možná by někdo některé jeho činnosti dělal líp (o tom se i v článku píše). Ale kdo by v této situaci dělal líp tohle všechno dohromady??

Dělá to, jak právě nejlíp umí a dělá to po svém. Možná nenaplnil Vaše očekávání, přijímám. Ale, řekli jste mu to osobně? Kolik z vás, pánové, kteří negativně hodnotíte, jste sedli k emailu a napsali: “sakra chlape, ten tvůj web nestojí za moc, udělej s tím něco!” ?! Kdo z vás, jejichž očekávání nebyla naplněna, jste mu to řekl rovnou, když jste u nás byli?

Víte, ono je děsně jednoduché se schovat za obrazovku kompjutru a v bezpečí nekontaktu napsat kritiku, byť z vašeho osobního hlediska jakkoli oprávněnou. Ono je děsně jednoduché kritizovat. Lidí, kteří kritizují, nad těmi, kteří chtějí pomoci dobré věci, je v dnešní době převaha, bohužel. Pro spostu lidí je prostě důležitější zvítězit, MÍT PRAVDU. Možná, že takhle vyhrajete úplně. Že tuhle práci přestane můj muž dělat. Ok, budete mít pravdu. Ale bude tu v naší zemi o jednu šanci na hospodu s dobrým jídlem míň. A o to tu jde???

Nemusíte hned jezdit na Moravu. Přijďte mu to říct do očí příští úterý 23.6. v Praze na jeho večer do Wineshome
http://wineshome.cz/index.php?view=clanek&show=20090617163707

A díky vám, kteří se snažíte pomoci dobrému člověku.

Šárka Kotvalová